Druhé desetiletí dvacátého prvního století, druhého tisíciletí je minulostí a my vybrali 50+1 největších momentů za toto uplynulé období. Každou středu v 10:00 vám jeden z těchto momentů odhalíme a podíváme se společně na mýtické bitvy, výhry a příběhy, které dokáže napsat jen cyklistika.
Jméno Alejandro Valverde asi není potřeba dlouze představovat. Španěl je jedním z nejlepších cyklistů vůbec. Stačí se podívat na jeho bohatou kariéru. Valverde startoval na dvaceti osmi závodech Grand Tour a jen sedmkrát se nedostal do Top 10. V roce 2016 dokonce zvládl objet všechny tři třítýdenní etapáky. Premiéru si odbyl na Giru třetím místem, na Tour skončil šestý a na Vueltě dvanáctý. Celkem se na těchto závodech dostal devětkrát na pódium, přičemž v roce 2009 jako vítěz Vuelty.
Celkem ve své kariéře posbíral 127 profesionálních vítězství. Mezi nimi čtyři triumfy z monumentu Liége – Bastogne – Liége (jen Eddy Merckx jich má víc), pět výher na Valonském šípu, čemuž se už jeden z našich monumentů věnoval, k tomu i dvanáct vítězných etap z Vuelty, čtyři z Tour de France a mnohé další úspěchy.
Jenže do roku 2018 mu stále něco chybělo. To byl titul Mistra světa. Španěl dokázal do té doby posbírat dvě stříbrné medaile (2003, 2005) a hned čtyři bronzové (2006 a dokonce třikrát v řadě v letech 2012, 2013 a 2014). Už tím se stal historicky nejúspěšnějším sběratelem medailí v silničním závodě na MS, ale stále tomu chyběla zlatá tečka. To se ale mělo změnit.
Psalo se 30. září 2018 a v Kufsteinu v Tyrolsku se závodníci řadí na start kilometrů dlouhé trasy do Innsbrucku. Po dlouhém období, kdy o výhru bojovali především klasikáři a spurteři, nyní přišla trasa pro vrchaře. Valverde neměl špatný rok, ale pořádná výhra na velké klasice mu chyběla. Do Rakouska přijel z Vuelty, kde až v předposlední etapě přišel o druhé místo.
Po zvlněném úvodu na závodníky čekalo stoupání Gnadenwald, následované celkem šesti okruhy v Innsbrucku. Na každém z nich bylo stoupání Igls (7,9 kilometrů, 5,7% v průměru a maximum 10%). V závěrečném kole navíc za stoupání Igls přidali pořadatelé ještě Höll (2,8 kilometrů, 11,5% v průměru a 28% v maximu).
Závod začal v poklidu, vytvořil se únik, kde byl i náš Karel Hník. V jednu chvíli dostal náskok i ke dvaceti minutám a v pelotonu to začalo trochu vřít. Nakonec to byli domácí Rakušané a Britové, kteří začali jako první stahovat únik, zatímco Španělé, Francouzi a Italové kontrolovali pozice.
Peloton se začal na stoupáních třídit, odpadali další a další jezdci. Nastoupit zkusil Marcus Burghardt, ale zradila ho technika. Před peloton následně vyrazil olympijský šampión z Ria Greg Van Avermaet. S ním odjeli Damiano Caruso a Omar Fraile. Toto trio vydrželo na čele přibližně deset kilometrů, než je peloton znovu pohltil.
Jak se závod pomalu blížil k cíli, přicházely další útoky. Nejsilnější týmy Itálie, Španělska a Francie všechno pokrývaly. Hodně aktivní byli Nizozemci. Útočil Sam Oomen, za kterého se pověsil i Roman Kreuziger, nebo Steven Kruijswijk. Oba těmito nástupy ještě oslabili čelní skupinu. Nejnadějněší nástup nicméně předvedl Michael Valgren. Dánský závodník zaútočil dvacet kilometrů před cílem a v jednu chvíli měl i třicet vteřin k dobru, se kterými přijel do posledního prudkého stoupání Höll.
Mezitím rozjela tempo reprezentace Francie, která byla papírově nejsilnější. Ostatní závodníci měli obrovské problémy, téměř žádný z Italů se nezvládl udržet, ze Španělů to nebyl vůbec nikdo, Valverde musel mezeru překlenout sám, což se mu nakonec povedlo. Do stoupání Höll nankonec s náskokem přijela hned trojice Francouzů Pinot, Bardet, Alaphilippe, Ital Moscon, Kanaďan Woods, Nizozemec Dumoulin a pochopitelně i Valverde.
Valgren byl brzy dostihnut a odpárán. Podobně dopadl i Dumoulin, který ale stoupal svým tempem a neztrácel příliš. Naopak dvojice Francouzů Pinot a lídr týmu Alaphilippe tempo nezvládli udržet a propadli se i za Dumoulina a vypadli z boje o medaile. Na čele byla rázem čtveřice.
Následoval útok Michaela Woodse. Valverde i Bardet dokázali zareagovat, zatímco Gianni Moscon byl zlomen a odpadl. Vedoucí trio přejelo společně Höll a začalo klesat do cíle v Innsbrucku. Stále nebylo nic rozhodnuté, ale zdálo se, že o medailových pozicích je rozhodnuto, jen nebylo jasné, v jakém pořadí.
Najednou se v záběru kamery ukázal letící Dumoulin s čtvrtminutovou ztrátou a i on se najednou stal adeptem na medaili. Navíc stříbrný medailista z časovky dokázal vedoucí trojici stahovat a na posledních dvou kilometrech se dotáhl do čela.
Zkusil i nastoupit, ale Valverde se zrovna ohlédl, Dumoulina si všiml a ten tak svůj útok ani nestihl pořádně začít. Byly to velké nervy a obrovský souboj. Španěl nakonec musel být na nevýhodné první pozici, což dávalo trochu větší naději slabším spurterům Bardetovi, Woodsovi a Dumoulinovi.
Valverde otevřel spurt poměrně daleko před cílem. První svěsil nohy Dumoulin, který po heroické stíhací jízdě už neměl z čeho brát. Naopak Michael Woods dlouho vypadal jako největší vyzyvatel pro zkušeného Španěla. Jenže i on před cílem svěsil nohy a skončil třetí. Valverdeho dlouhý spurt byl fenomenální a nikdo ze soupeřů neměl reálnou šanci ho porazit. Ve 38 letech tak Alejandro Valverde vybojoval svůj premiérový titul Mistra světa.
Stříbro ze šampionátu si odvezl Romain Bardet a bronz Michael Woods. Čtvrtý byl v cíli Dumoulin, pátý přijel Moscon a na šestém místě přivedl do cíle druhou skupinu Roman Kreuziger, který tak zaznamenal nejlepší výsledek České republiky na světových šampionátech.
