Druhé desetiletí dvacátého prvního století, druhého tisíciletí je minulostí a my vybrali 50+1 největších momentů za toto uplynulé období. Každou středu v 10:00 vám jeden z těchto momentů odhalíme a podíváme se společně na mýtické bitvy, výhry a příběhy, které dokáže napsat jen cyklistika.
V posledních letech se často mluví o tzv. doublu Giro-Tour. Již méně je však zmiňován double Tour-Vuelta. Ten získalo v historii dokonce méně závodníků než double Giro-Tour. Italskou Grand Tour v kombinaci s Tour de France během jednoho roku získalo sedm závodníků (dvakrát Fausto Coppi v letech 1949, 1952; Jacques Anquetil roku 1964; třikrát Eddy Merckx v letech 1970, 1972 a 1974; dvakrát Bernard Hinault v letech 1982 a 1985; Stephen Roche roku 1987; dvakrát Miguel Indurain v letech 1992 a 1993; naposledy pak Marco Pantani roku 1998). Oproti tomu Tour a Vueltu v jedné sezóně vyhráli jen tři závodníci. Roku 1963 Jacques Anquetil, roku 1978 Bernard Hinault a naposledy jsme tento kousek mohli sledovat v roce 2017.
Tour de France v roce 2017 měla trochu netradiční trasu. Organizátoři výrazně omezili časovkářské kilometry. Časovky se totiž jely jen dvě – jedna hned první den závodu v Düsseldorfu na 14 kilometrů a druhá představovala předposlední etapu a měřila 22,5 kilometrů. Dále byl také redukován počet dojezdů na vrchol stoupání. Horské etapy většinou končily po sjezdu, jedna z nich měřila dokonce jen 101 kilometrů. Organizátoři si od těchto novinek slibovali všeobecně zajímavější závodění. Usilovali o to, aby se útočilo dál od cíle a věřili, že o vítězi nebude jasno až do posledních dnů.
Hned úvodní časovka do Düsseldorfu zásadně ovlivnila celý závod. Celý den pršelo a několik závodníků skončilo na zemi. Dva z nich museli odstoupit – Ion Izagirre z Bahrainu Merida a Alejandro Valverde, jeden z lídrů týmu Movistar. Valverde si v pádu zlomil čéšku. Ve 37 letech to mnozí považovali za konec jeho kariéry. Španěl však později všechny přesvědčil o opaku.
Spousta ostatních tak na mokré trase nechtěla riskovat. Výjimku však představovali závodníci týmu Sky, kteří dokázali dostat do první desítky hned čtyři své závodníky. Nejlépe si s trasou poradil Geraint Thomas, který etapu vyhrál o pět sekund před Stefanem Küngem a poprvé v kariéře se oblékl do žlutého trikotu. Velšan neskrýval svou velkou radost a o žlutém trikotu mluvil jako o splněném snu. To ještě netušil, co se odehraje o rok později. Kromě něj však zvládl trasu výborně i Chris Froome. Na Thomase ztratil jen 12 sekund a na spoustu ostatních favoritů získal několik desítek sekund k dobru.
Druhou etapu ovládl Marcel Kittel, třetí Peter Sagan. Velké pozdvižení však vyvolala etapa čtvrtá. V závěru totiž došlo ke kolizi Marka Cavendishe a Petra Sagana. Cavendish skončil na zemi a se zlomenou lopatkou opustil závod. S tím se však musel rozloučit i Sagan. Ten byl ze závodu za kontakt s Markem Cavendishem vyloučen. Okamžitě se vyrojilo spoustu výroků, zdali bylo toto rozhodnutí rozhodčích správné.
V páté etapě přišel jeden z horských dojezdů Tour. Potřetí v historii Tour se stoupalo na La Planche des Belles Filles. V závěru atakoval Fabio Aru a v dresu italského šampiona si dojel pro etapové prvenství. Druhý skončil Dan Martin, třetí pak Chris Froome. Brit se po etapě oblékl do žlutého trikotu, ve kterém vystřídal svého týmového parťáka Gerainta Thomase. Ani ten však ještě nebyl ze hry a stále mu patřilo průběžné druhé místo.
Jedna z nejzajímavějších etap ročníku nadešla devátý den. Mezi městy Nantua a Chambéry na závodníky čekaly hned tři vrchařské prémie nejvyšší kategorie HC – Col de la Biche, Grand Colombier a Mont du Chat. Ve sjezdu z Col de la Biche skončil na zemi Thomas. Brit se i přes bolesti rozhodl pokračovat. Teprve na začátku výjezdu na Grand Colombier se rozhodl Tour opustit. Pozdější vyšetření odhalilo zlomeninu klíční kosti.
Na Mont du Chat musel technické problémy řešit Chris Froome. V ten moment atakoval Aru. Ostatní s ním však odmítli spolupracovat v momentě, kdy musel žlutý muž řešit technické problémy. Froome se tak vrátil a pokusil se sám Aruovi jeho útok vrátit, avšak neúspěšně. Favorité tak vrchol přejeli společně. Sjezd byl však velice zrádný. Jeden z hlavních favoritů Richie Porte spadl a zlomil si pánev. Při pádu s sebou strhl i Dana Martina. Ir si zlomil dva obratle. To však zjistil až po závodě, s velkými bolestmi se ale dokázal podívat až do Paříže.
Ostatní favorité pokračovali dále. Připojil se k nim i člen původního úniku Warren Barguil. Technické problémy potkaly Rigoberta Urána. Přestalo mu fungovat řazení. Dále si tak mohl vystačit jen s tím nejtěžším převodem 53×11. Tito závodníci nakonec spurtovali o etapové prvenství. V cíli zvedl ruce nad hlavu Barguil, fotografie však nakonec přisoudila výhru právě Uránovi.
Dvanáctá etapa představovala další ostrý test. Na jezdce čekalo stoupání Port de Balès a závěrečná kombinace Col de Peyresourde a Peyragudes. Na Peyragudes má zajímavé vzpomínky tehdy žlutý muž Chris Froome. Právě zde musel čekat na svého lídra Bradleyho Wigginse v roce 2012. O 5 let později tu tým Sky celý den kontroloval tempo pelotonu. Zdálo se, že Froome chystá útok. Opak byl pravdou. Froome měl špatný den. Tým Sky tak pouze předstíral, že chystá útok, aby se vyvaroval nástupů ostatních. Až v závěrečných prudkých stech metrech na Peyragudes se to ukázalo. Etapu ovládl Romain Bardet před Uránem a Aruem. Froome se v závěru trápil a 22sekundová ztráta znamenala ztrátu žlutého dresu na úkor Fabia Arua. Mikelu Landovi bylo vytýkáno, že na svého kapitána nepočkal. Zjevná tak byla paralela s rokem 2012.
Doposud platilo, že když Froome žlutý dres získal, již ho neztratil. Objevovaly se tak spekulace, že ten rok by někdo mohl ukončit nadvládu týmu Sky.
V další krátké etapě se útočilo již od startu. Na začátku dne se vzdálil Warren Barguil, Alberto Contador, Nairo Quintana a Mikel Landa. Barguil nakonec v etapě zvítězil, zatímco Landa se posunul již na průběžné páté místo. Tým Sky tak nyní měl dvě karty v celkovém pořadí. O den později si navíc Froome vzal žlutý trikot zpět, když se Aru zapomněl na zadních pozicích v klasikářském dojezdu do Rodez.
Právě Aru si vybral horší den v sedmnácté etapě přes legendární Galibier. Zatímco Primož Roglič z úniku zvítězil, Aru ztratil a klesl až na čtvrté místo.
Podobný scénář měla i 18. etapa na Col d’Izoard. Druhé vítězství zde získal Barguil, zatímco Aru se znovu dostal do potíží. Nejlepší tři v celkovém pořadí – Froome, Urán, Bardet – dojeli společně. Před časovkou tak mezi těmito třemi nebyl ani půlminutový rozestup.
Časovka se jela v okolí Marseille. Bardet slibovat, že se pokusí ještě Tour vyhrát, ale byl to právě on, kdo si vybral horší den. Jen těsně se mu podařilo udržet konečné pódium. Čtvrtému Mikelu Landovi nakonec třetí místo uniklo jen o jednu sekundu.
Nejrychlejší čas dne zajel Maciej Bodnar. Druhý Michal Kwiatkowski byl pomalejší jen o sekundu. Třetí Froome ztratil sekund šest, což znamenalo, že získal svůj čtvrtý titul z Tour de France. Druhé místo obsadil Rigoberto Urán.
Jednalo se o asi nejméně suverénní Froomovo vítězství. „Již není tak dobrý jako dříve“ říkali si mnozí. Jenže Brit měl jiné plány. Ten rok nechtěl vyhrát jen Tour de France.
Vuelta ten rok startovala ve francouzském Nîmes. Týmovou časovku ovládl tým BMC a prvním lídrem závodu se stal Rohan Dennis. Již ve třetí etapě však přišel první vrchařský test. Z favoritů zde ztratil Alberto Contador, který zaostal o 2 minuty a 33 sekund. Etapu nakonec vyhrál Vincenzo Nibali. Na třetím místě v čase vítěze dorazil do cíle Froome. Ten se tak již ve třetí etapě oblékl do červeného trikotu pro lídra závodu. Brit se zdál být v dokonce lepší formě než na Tour. V deváté etapě se mu na vrcholu Cumbre del Sol povedlo to, co ten rok na Tour ne – vyhrát etapu.
Froome postupně získával sekundu za sekundou. Do časovky vstupoval s minutovým náskokem na druhého Vincenza Nibaliho. Po časovce již pochyboval o jeho triumfu jen málokdo. Zde získal totiž své druhé vítězství a svůj náskok na Nibaliho takřka zdvojnásobil. Jenže poté přišla 17. etapa na Los Machucos. Nad závodníky se v závěru rozprostírala mlha. Již na začátku finálního prudkého výjezdu se favorité Froomovi začali vzdalovat. V cíli to pro něj znamenalo ztrátu 40 sekund. Na vině mělo být astma. Froome měl údajně dýchací potíže, spolubydlícího Wouta Poelse prý v noci budil svým kašlem. Jeho doktor mu tak předepsal vyšší dávku salbutamolu než obvykle. Později se tento moment stane terčem sporů, zdali si Froome nevzal větší množství této látky, než je povoleno. V následující etapě mu totiž byla naměřena zvýšená hladina salbutamolu. Až v červnu se mu podaří dokázat, že pravidla neporušil.
Froome si však titul z Vuelty pohlídal. Den po výjezdu na Los Machucos získal několik sekund na svou stranu, stejně tak během výjezdu na Angliru. Po Tour de France ovládl druhou Grand Tour v řadě. Stal se teprve třetím v historii, komu se podařilo tento double získat. Z Vuelty si navíc odvezl zelený trikot pro vítěze bodovací soutěže.