V roce 1985 vyhrál Bernard Hinault svou poslední Tour de France. Asi nikoho tehdy nenapadlo, že se jedná o posledního domácího vítěze na hodně dlouhou dobu. Vždyť až do dnešního dne se žádný další Francouz na nejvyšší stupínek nejslavnějšího cyklistického závodu nepodíval. V roce 2011 od toho však jeden jezdec nebyl vůbec daleko, jezdec, od kterého to jen málokdo čekal.
Píše se 2. červenec 2011 a v západní Francii právě odstartovala Tour de France. První etapu vyhrál hrdina našeho minulého momentu Philippe Gilbert, pro tento příběh se však stane důležitou etapa devátá.
První důležitý moment se odehraje necelých 100 kilometrů před cílem. V hromadném pádu končí pátý (dnes již po vyškrtnutí Alberta Contadora a Denise Menchova z výsledkové listiny třetí) muž z předchozího roku Jurgen Van den Broeck nebo Alexander Vinokourov. Druhý jmenovaný po pádu vyletěl z trati a spadl z malého srázu až do přilehlého lesa. Nepříjemné obrázky se poté skýtají fanouškům, kterak kazašskému jezdci a jednomu z „černých koní“ celého ročníku dopomáhá prakticky celý tým Astana včetně Romana Kreuzigera zpět na silnici. V pádu si zlomil pravou stehenní kost a Tour tak pro něj stejně jako pro Van den Broecka skončila. Ani pro jednoho však kariéra nekončí a v budoucnu o nich ještě uslyšíme.
V úniku mezitím jede Luis León Sánchez, Juan Antonio Flecha, Johnny Hoogerland, Sandy Casar a také Thomas Voeckler. Dva členy uniknuvší skupiny však čeká velice nepříjemný okamžik. V průběhu etapy jeden z řidičů aut francouzské televize špatně zvládá situaci a naráží do Flechy. Ten tvrdě dopadá na asfalt, ale zároveň přitom naráží do Hoogerlanda. Ten končí ještě hůře, když padá na plot z ostnatého drátu, který vede podél silnice. Nizozemec posléze nevypadá vůbec dobře a velké řezné rány na nohou si vyžádají 33 stehů. I Flecha je silně potlučený. Přesto, jako zázrakem, oba dokončí nejen etapu, ale i celou Tour de France.
I po tomto incidentu však pokračuje snaha závodníků v úniku o etapový vavřín. Peloton jim dá prostor a toho se jim nakonec daří využít. Thomas Voeckler má z úniku nejlepší postavení v celkovém pořadí a je ve virtuálním vedení. V posledních kilometrech je to tak on, kdo musí stále povzbuzovat ostatní k udávání tempa. V závěru pak sice prohrává boj o etapu se Sánchezem, ale žlutý trikot je jeho s náskokem minuty a čtyřiceti devíti sekund na druhého Sáncheze, který však není považován za adepta na celkové pořadí, a dvou minut a dvaceti devíti sekund na třetího Evanse. Jak dlouho ho dokáže udržet je otázkou. Na jednu stranu nepatří ke klasickým vrchařům, na stranu druhou má s podobnou situací již zkušenosti. Podobně hájil vedení v roce 2004. V páté etapě se dostal do vedení podobným způsoben – po celodenním úniku (i o 7 let dříve společně se Sandy Casarem). Žlutý dres posléze hájil až do etapy patnácté, kde ho předal pozdějšímu vítězi celého závodu Lanci Armstrongovi.
Jenže tentokrát není jeho náskok tak velký. Nedisponuje těmi devíti a půl minutami, které měl v roce 2004 na Armstronga.
V desáté a jedenácté etapě může být klidný. Peloton dojíždí pospolu.
Pak přichází první test schopností tohoto Francouze v horách. Ve dvanácté etapě je na programu stoupání první kategorie La Hourquette d’Ancizan, poté výjezd na legendární Tourmalet a nakonec finiš na Luz-Ardiden. Voeckler sice není tak kvalitní vrchař jako bratří Schleckové, Cadel Evans nebo Alberto Contador, ale žlutý dres dává křídla. Francouz jede všechny kopce s nejlepšími. Zbývá již jen 2,5 kilometru do cíle a ujíždí Frank Schleck. Tempo se zrychluje a metr za metr za metrem začíná ztrácet i Voeckler. Frank Schleck nakonec dojíždí z jezdců na celkové pořadí nejlépe, jeho bratr Andy, Cadel Evans a Ivan Basso na něj ztrácí 20 sekund. Alberto Contador není po vítězství na Giru tím Contadorem, jaký tu před rokem zvítězil, a tak v závěru ztrácí ještě o třináct sekund více. Jen sedm sekund za ním dojíždí Voeckler společně se svým týmovým kolegou Pierrem Rollandem. Společně si podávají ruce. Voeckler po etapě sotva chodí, ale je spokojený, žlutý dres udržel, a to ještě nevěděl, že to je teprve začátek.
Za dva dny je na programu závěr na stoupání Plateau de Beille. Mnozí očekávají, že žlutý dres najde nového majitele. Frank Schleck ztrácí necelé dvě minuty, jeho bratr Andy a Cadel Evans nejsou o moc více zpět. Jenže Voeckler je obrovský bojovník, dozajista jeden z největších této dekády. Na Plateau de Beille dokáže odpovědět na všechny ataky ostatních a cílem projíždí se zaťatou pěstí společně s ostatními. Fanoušci po celé zemi si začínají říkat: On to snad dokáže! On opravdu může vyhrát!
V šestnácté klasikářské etapě mu sice ujíždí Alberto Contador a Cadel Evans, ale pouze o dvacet sekund. Zpětně si bude vyčítat spíše etapu následující. Na posledním stoupání dne nabírá malou ztrátu, kterou chce zlikvidovat ve sjezdu do cíle. Do jedné ze zatáček najíždí příliš rychle a vyjíždí z trati na malé parkoviště. Okamžitě se otáčí a pokračuje v závodě, ale v cíli čítá takřka půl minutu ve svůj neprospěch.
Nejslavnější etapa ročníku je ale zřejmě ta osmnáctá. Závodníci společně překonají stoupání Col Agnel, ale již na Huatacamu, 60 kilometrů před cílem, útočí Andy Schleck. Voeckler je doprovázen znovu Pierrem Rollandem a soustředí se spíše na ostatní. Se Schleckem nemá cenu pokračovat. Všechny ještě čeká závěrečný výjezd na legendární Galibier. Schleckovi se nakonec jeho pokus podaří a v etapě zvítězí. Jenže co ostatní? Ze skupiny favoritů mezitím odpadá Alberto Contador. Voeckler se však stále drží s Evansem, Bassem i Frankem Schleckem. Navíc má stále k sobě Pierra Rollanda.
V samém závěru útočí Frank Schleck, nakonec i Evans Voecklerovi ujíždí. Ten musí letět do cíle. Andy Schleck nebezpečně dotírá na jeho žlutý dres. Jenže teď ho již nesmí Voeckler pustit. Teď již ne. Nemá již mnoho sil, ale dres se mu nakonec uhájit podaří. Z jeho náskoku zůstalo jen patnáct sekund, ale dres je stále jeho. Okamžik, kdy Voeckler projíždí cílem na Galibieru, je pravděpodobně nejznámější z celé Tour 2011. Přestože ví, že mu z náskoku zůstal jen zlomek, přestože ví, že ho v následující etapě přes Alpe d’Huez nejspíše ztratí, zvedá levou ruku v radostném gestu and hlavu. Tolik pro něj žlutý dres znamená.
Devatenáctá a poslední horská etapa finišuje tedy na Alpe d’Huez. Ještě před ním se musejí závodníci znovu vydrápat na Galibier. Již zde začíná mít Voeckler problémy. Chvíli si pomáhá s Cadelem Evansem, který se opozdil kvůli technickým problémům, ale i tomu za chvíli nestačí. Žlutý dres je virtuálně již dávno v rukou Andyho Schlecka, ale Voeckler se nevzdává. Chvíli, co chvíli se zvedá z kola, dělá bolestné grimasy, sám na sebe křičí, hecuje se, bere si z auta bidon s vodou, jen aby ho mohl vzteky mrštit o zem. Vedení již neudrží. Alespoň dopředu vysílá Pierra Rollanda. Jezdec, který mu celou Tour pomáhal a byl jeho pravou rukou nakonec vítězí v etapě na Alpe d’Huez a jedna ze zatáček tohoto slavného kopce tak navždy ponese jeho jméno.
Voeckler nakonec dojíždí do cíle o tři minuty a 22 sekund později. Ztrácí žlutý dres, ztrácí i pódium a klesá na čtvrté místo. To se mu daří uhájit i v časovce. Tour sice nevyhrál, ale kdo by si před startem vsadil, že tento závodník bude konkurovat těm nejlepším? Že takoví jezdci jako Andy a Frank Schleckové, Cadel Evans a Alberto Contador budou vymýšlet plány, jak ho dostat ze žlutého dresu? Jen málokdo by si vsadil, že se Thomas Voeckler dostane do první desítky konečného pořadí, natož pak, že skončí čtvrtý. Žlutý dres sice nakonec nezískal, ale rozhodně získal srdce všech fanoušků a jeho výkony z Tour 2011 nebudou nikdy zapomenuty. Thomas Voeckler byl tím, kdo vrátil Francouzům hrdost, tím, kdo ukázal, že nic není v cyklistice nemožné. I s odstupem času vyvolává jeho příběh u těch, kteří ho tehdy živě sledovali, veliké emoce.
Bravo!
