Druhé desetiletí dvacátého prvního století, druhého tisíciletí je minulostí a my vybrali 50+1 největších momentů za toto uplynulé období. Každou středu v 10:00 vám jeden z těchto momentů odhalíme a podíváme se společně na mýtické bitvy, výhry a příběhy, které dokáže napsat jen cyklistika.
Jako každá dekáda měla i ta právě uplynulá své dominantní závodníky. Někteří se stali experty na monumentální klasiky, jiní zas na třítýdenní závody Grand Tours. Tou nejvýznamnější Grand Tour je pochopitelně Tour de France, kterou si v minulých deseti letech podmanil zejména jeden tým. Počátek jeho nadvlády však můžeme spatřovat již v roce 2011 na španělské Vueltě.
Vuelta neměla tehdy jasného favorita. Vítězství obhajoval Vincenzo Nibali, ale kromě něj se počítalo například s Joaquímem Rodríguezem, Michelem Scarponim či Denisem Menchovem.
Závod odstartoval týmovou časovkou v okolí východošpanělského města Benidorm, ve které byl nejrychlejší Leopard Trek a do vedení šel Jakob Fuglsang. Následující dvě rovinaté etapy patřily Chrisi Suttonovi a Pablu Lastrasovi, poté se již vjelo do hor. Etapu vedoucí skrz pohoří Sierra Nevada zvládl nejlépe Daniel Moreno, ovšem rozdíly v celkovém pořadí byly jen minimální. O den později byl nejrychlejší ve strmém dojezdu ve Valdapeñas Joaquim Rodríguez. Dosavadní průběh nebyl nijak nečekaný. Rodríguez se pasoval do hlavního adepta na titul, zvlášť když znovu zvítězil o tři dny později a dostal se tak o dvaatřicet sekund do celkového vedení před svého týmového kolegu z Katushy Daniela Morena.
Situace se však pomalu začíná obracet hned následující den v etapě deváté. Ta vrcholí dvacetikilometrovým stoupáním v lyžařském středisku La Covatilla a zde to již není ten Rodríguez z předchozích dnů. Ten totiž v závěru nestačí skupině těch nejlepších, kterou tvoří Dan Martin, Bauke Mollema, Juan José Cobo, Vincenzo Nibali a také dvojice týmu Sky – Bradley Wiggins a Chris Froome. Britský tým, který vznikl teprve předchozí sezónu za sebou neměl právě pozitivní okamžiky. Bradley Wiggins, který měl být hlavním tahounem tohoto týmu, musel po pádu odstoupit z Tour de France a do Španělska přijel s velice nejistou formou. Španělská Grand Tour byla také jakousi poslední šancí pro Chrise Frooma. Tomu končila smlouva a během svého dvouletého angažmá u britské sestavy nedal svým nadřízeným příliš mnoho důvodů, proč mu ji prodloužit. Devátá etapa Vuelty však pro ně byla dobrým dnem. Na vítězného Dana Martina sice nestačili, ale v celkovém pořadí se oba přiblížili první desítce celkového pořadí.
Ještě větší důvod k radosti měli oba o 24 hodin později, po časovce v okolí Salamancy. V etapě sice vítězí Tony Martin, ale pódium zkompletovala právě zmiňovaná britská dvojice týmu Sky. Froome se dokonce díky druhému místu vyšvihl až do čela celkového pořadí. Wiggins pak na třetí místo za Jakoba Fuglsanga.
Jak již bývá na Vueltě zvykem, vše bylo opět jinak v etapě následující. Ta přišla po volném dnu a finišovala na náročném stoupání Manzaneda. V etapě oslavil triumf David Moncoutié z úniku, ale zajímavá situace se odehrávala za ním. Tým Sky určil za lídra týmu Bradleyho Wigginse, i přes to, že jeho týmový kolega Froome byl ve vedení. Mohli jsme tak sledovat vedoucího závodníka, kterak rozjíždí tempo pro svého zkušenějšího kolegu. Když se začalo nastupovat, neměl již pochopitelně síly a odpadl. Na druhou stranu Wiggins měl ten den velice dobré nohy a dojel s nejlepšími. Posunul se tak do celkového vedení o sedm sekund před Frooma.
Zřejmě nejpamátnější moment celého ročníku nadešel v etapě patnácté. Ta finišovala na zřejmě nejlegendárnějším stoupání španělské Vuelty, na Angliru.
Bitvu na Angliru otevírá 11 kilometrů před cílem svým útokem vítěz Tour z roku 2008 Carlos Sastre. Necelých 7 kilometrů před cílem přichází patrně nejdůležitější okamžik celého závodu. Útočí Juan José Cobo, rychle se dotahuje ke svému týmovému kolegovi z týmu Geox. Sastre mu krátce pomůže a Cobo pokračuje posléze sám. Bradley Wiggins má očividně problémy s prudkými sklony a Cobo se mu vzdaluje. Sportovní ředitelé týmu Sky však učiní rozhodnutí, které je bude posléze mrzet. Froomovi přikazují zůstat s Wigginsem, místo aby se vydal osamoceně stíhat vedoucího Španěla. Wiggins má však očividně problémy a postupně mu ujíždí i Denis Menchov a Wout Poels (tehdy ješte v barvách týmu Vacansoleil, v roce 2015 se stane týmovým kolegou jak Frooma tak Wigginse, když se přestoupí do Sky). Teprve v závěru dostává Froome zelenou a může jet na sebe. Cobo je však v tu chvíli již dávno ve virtuálním vedení a v etapě vítězí. Za 48 sekund přijíždí na druhém místě Poels a ve stejném čase Menchov a Froome. Až za dalších 33 sekund Wiggins. Cobo se tak dostává do vedení. o 20 sekund před Frooma a o 48 před Wigginse.
Froome se snaží situaci ještě zvrátit o dva dny později při výjezdu na Peña Cabarga. Útočí a na chvíli i Cobovi ujíždí. Ten se na něj však v závěru dotahuje. Froome je sice v závěru rychlejší a v etapě vítězí, čímž získává svou první profesionální výhru, přibližuje se mu jen o sedm sekund díky bonusu v cíli. Ztrácí na něj tak pouhých třináct sekund, které jsou ale rozhodující. V dalším průběhu již na Coba nikdy nevyzraje a ten posléze ovládne celou Vueltu. Froome mu musí gratulovat z druhého místa, Wiggins končí třetí.
Celý závod má však ještě dohru o osm let později. V biologickém pasu Juana José Coba jsou nalezeny nesrovnalosti, které musí Španěl vysvětlovat před soudem. Jenže obhájit své jméno se mu nedaří, a tak je z konečného pořadí vyškrtnut. Vítězem se tak stává Froome, druhé místo bere Wiggins, třetí Bauke Mollema. Woutu Poelsovi připadne výhra z etapy na Angliru.
