Druhé desetiletí dvacátého prvního století, druhého tisíciletí je minulostí a my vybrali 50+1 největších momentů za toto uplynulé období. Každou středu v 10:00 vám jeden z těchto momentů odhalíme a podíváme se společně na mýtické bitvy, výhry a příběhy, které dokáže napsat jen cyklistika.
Paříž-Nice je jedním z neprestižnějších týdenních závodů světa. Zároveň se jedná o jeden z prvních testů jezdců na celkové pořadí v sezóně. Jak již bylo řečeno, jedná se o týdenní závod, a tak se závodníci od začátku na nic nešetří a od prvních etap útočí, kde se dá. Rozdíly mezi vítězem a ostatními tu tradičně nebývají velké, ale aby tři roky po sobě rozhodovaly jen sekundy, se často nevidí.
2016
Nejprve se v našem vyprávění vrátíme do roku 2016. Závod odstartoval prologem na 6 kilometrů, který ovládl Michael Matthews. Geraint Thomas, jeden z hrdinů našeho prvního příběhu, ten den obsadil 7. místo, když za Australanem zaostal o sedm sekund. Britský závodník sice v předchozí sezóně zvítězil na E3 Harelbeke, tedy jedné z dlážděných jarních klasik, ale zároveň vyjádřil svou touhu jezdit na celkové pořadí na třítýdenních závodech Grand Tours. Svůj potenciál v tomto ohledu ukázal ještě v témže roce na Tour de France, kdy až do 18. etapy držel 4. místo celkové klasifikace. Poté sice ztratil, ale v Paříži mu stále patřilo konečné 15. místo. Postupně se začal soustředit takřka jen na vrchařské závody a v únoru 2016 ovládl portugalský závod Volta ao Algarve.
Druhým jezdcem, kterého budeme dnes nejednou zmiňovat je Alberto Contador. V roce 2016 již „starý známý“ v pelotonu, v předchozí sezóně zvítězil na Giro d’Italia a takřka kamkoli tento Španěl přijel, byl automaticky řazen k favoritům na vítězství. V prologu na tehdejším Paříž-Nice ztratil 16 sekund. To se nemusí zdát jako příliš, ale jak jsme již zmiňovali – důležitá bude každá sekunda.
Následovaly dvě sprinterské etapy, kde se radoval nejprve Arnaud Démare a o den později získal další vítězství Michael Matthews. Celkoví favorité se však měli poměřit o den později. Etapa totiž končila poměrně krátkém ale prudkém stoupání Mont Brouilly. Závodníci sice odstartovali, ale počasí jim rychle přestalo přát. Ze závodu za sluncem, jak se Paříž-Nice přezdívá, se stala sněžná bitva, kdy teploty klesaly i pod bod mrazu. Organizátoři se tak rozhodli etapu zrušit.
Celkoví favorité se tak střetli až o tři dny později, kdy se finišovalo na stoupání první kategorie La Madone d’Utelle. Zde útočil obhájce prvenství Richie Porte, který po sezóně opustil tým Sky a přestoupil do BMC. Jenže Australan byl dostižen a v samém závěru nestačil na trojici nejsilnějších – na Alberta Contadora, Gerainta Thomase a Ilnura Zakarina. Tato trojice si zaspurtovala o výhru a nejvíce sil měl nakonec Zakarin, který projel cílem jako první. Geraint Thomas dokončil etapu ve stejném čase, Alberto Contador byl o sekundu pomalejší. Thomas tak šel do průběžného vedení o 15 sekund před Contadora.
Rozhodnout tak měla poslední etapa vedoucí podél Azurového pobřeží. Zde se stoupalo na několik nepříjemných stoupání, z nichž nejznámější bylo Col d’Eze, které se v poslední etapě Paříž-Nice objevuje již tradičně.
Contador poprvé nastoupil necelých 50 kilometrů před cílem. Byl to hodně nebezpečný nástup, ale tým Sky ho dokázal zlikvidovat. V cestě Thomasovi stálo již jen Col d’Eze. Contador vyrazil znovu a na jeho nástup zareagoval jen Richie Porte, nikoliv však žlutý muž Geraint Thomas. Ten měl na Col d’Eze obrovské problémy. Netrvalo dlouho a Contador byl ve virtuálním vedení. S Portem se dotáhli k Timu Wellensovi, který zůstal na čele etapy z úniku, a rychle se blížili do cíle.
Thomas se ještě nevzdával. Stáhl se k němu jeho týmový kolega Sergio Henao a společně s Tony Gallopinem vyjeli na vrchol Col d’Eze s více než půl minutovou ztrátou. Následoval sjezd do cíle. Závod ještě nebyl ztracený. Henao i Thomas ve sjezdu riskovali, vypomohl jim i Tony Gallopin. Ztrátu se jim dařilo pomalu snižovat. Nakonec se jim podařilo dostihnout sedmičlennou skupinu, která jela mezi nimi a trojicí vpředu.
Na čele mezitím došlo ke spurtu o etapové prvenství. Nejrychlejší byl Wellens, druhý Contador bral 6 bonusových sekund a jeho ztráta na Thomase se tak snížila na 9 sekund. Za nimi se rychle blížila skupina s Geraintem Thomasem a počítaly se sekundy. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Časomíra se zastavila a s pětisekundovou ztrátou projel Geraint Thomas, což znamenalo jediné – ovládl celkové pořadí o pouhé čtyři sekundy. Získal doposud své největší vítězství a znovu potvrdil, že se v budoucnosti může stát vítězem jedné z Grand Tour.
2017
Rok se s rokem sešel a závodníci se postavili na start 75. ročníku Paříž-Nice. Obhájce prvenství Geraint Thomas vyhlásil útok na Giro d’Italia, a tak zvolil za přípravu raději Tirreno-Adriatico. Kdo však nechyběl je Alberto Contador. Ten měl s tímto závodem z předchozího roku nevyřízené účty. Jenže již v první den přišel problém. Necelých 100 kilometrů před cílem se peloton začal dělit na větru. Právě Contador na tento moment nezareagoval a zůstal pozadu. Stejný problém potkal dalšího favorita Richieho Porta. Naopak velice dobře si počínali jezdci týmu Sky. V čelní skupině se dokázal udržet Sergio Henao. Etapu nakonec ovládl Arnaud Démare, Henao finišoval devět sekund za ním. Další odstupy již byly důležité. Richie Porte ztratil 47 sekund, Alberto Contador dokonce 1 minutu a 4 sekundy. Hned první den byl tak důležitý pro celkové pořadí.
Druhý den však nastala obdobná situace. Peloton se začal dělit, vzadu zůstali Richie Porte a Alberto Contador. Zatímco Contador dokázal tuto ztrátu tentokrát zlikvidovat, Richie Porte se již nevrátil a se ztrátou přes 14 minut definitivně vypadl z celkového pořadí. V etapě se radoval Sonny Colbrelli, který tak získal první World Tour vítězství pro nově vzniklý tým Bahrain Merida.
O dva dny později se jela časovka. Cíl byl na Mont Brouilly, tedy tam, kam jezdci o rok dříve kvůli zrušené etapě nedojeli. Nejrychlejší byl Julian Alaphilippe, ale Alberto Contador obsadil druhé místo a dokázal tak částečně stáhnout svou ztrátu z první etapy. Osmý Henao na něj ztratil 28 sekund a rozhodnout měly hory.
Do nich se peloton dostal o dva dny později. Zatímco pro sólové vítězství si dojel Simon Yates, za ním se děly klíčové momenty pro celkové pořadí. V závěru atakoval Sergio Henao. Jeho nástup byl úspěšný a na Alberta Contadora dokázal získat 15 sekund.
Jeden den byl silnější Henao, druhý den zase Contador. V sedmé etapě však na jezdce čekala nejtěžší zkouška, jelikož se finišovalo na takřka 16 kilometrů dlouhém stoupání Col de la Couillole. V závěru se oddělila trojice nejsilnějších – Richie Porte, Sergio Henao a Alberto Contador. Richie Porte měl nejvíce sil a etapa patřila jemu. Jenže Australan byl již dávno ze hry o celkové vítězství. Contador to na Henaa několikrát zkoušel. Kolumbijec se dlouho držel, ale v závěru mu přece jenom došly síly a na Contadora čítal ztrátu 11 sekund. Přesto šel do vedení. Dosavadní lídr Julian Alaphilippe odpadl. Před poslední etapou se tak měla situace následovně – Henao vedl, druhý byl Dan Martin, který ztrácel rovnou půlminutu, třetí Contador byl pak pozadu o další sekundu.
Na peloton znovu čekala kopcovitá etapa po Azurovém pobřeží, v hlavní roli stoupání Col d’Eze. Alberto Contador nechtěl znovu prohrát. Ten rok mu již o jedinou sekundu unikla výhra na Ruta del Sol, kde prohrál s Alejandrem Valverdem. Znovu tak útočil daleko před cílem. Opět necelých padesát kilometrů před cílem nastoupil a začal všem ujíždět. Henao měl k dispozici dva týmové kolegy – svého bratrance Sebastiána Henaa a Davida Lópeze. Jenže Contador se vzdaloval. Na patě Col d’Eze byl španělský závodník virtuálně ve vedení.
Col d’Eze se snažil Henao vyjet svým tempem, ale příliš mu nepomáhaly opakované nástupy ostatních.
Contador přejel vrchol stoupání společně s Davidem de la Cruzem a Marcem Solerem. Minutu za ním vystoupala na horu skupina se Sergiem Henaem. Ostatní mu příliš nepomáhali a nastala tak podobná situace jako předchozí rok – měl rozhodnout sjezd. Zatímco v roce 2016 tu Sergio Henao pomáhal Geraintu Thomasovi, a i díky němu dokázal Thomas Paříž-Nice vyhrát, tentokrát se Henao ocitl v této pozici sám. Stejně jako před rokem ve sjezdu riskoval a dokázal snižovat svou ztrátu. Sjezd zajel o půlminutu rychleji než Alberto Contador. Měly rozhodnout poslední rovinaté kilometry. Virtuální vedení se chvílemi přiklánělo ve prospěch španělského závodníka, jindy zase vedl Henao.
Etapové prvenství nakonec získal David de la Cruz. Contador stejně jako před rokem obsadil 2. místo a získal šestisekundový bonus. Jeho ztráta na Henaa tak nyní činila 23 sekund. Bylo jasné, že znovu rozhodnou sekundy. Henao s vypětím všech sil limitoval svou ztrátu a pásku nakonec proťal 21 sekund za Contadorem. Historie se opakovala. Alberto Contador znovu velice těsně prohrál, tentokrát o pouhé 2 sekundy, znovu ho o výhru připravil jezdec týmu Sky, tentokrát to však nebyl Geraint Thomas ale Sergio Henao. Znovu o výhře rozhodl strhující sjezd z Col d’Eze.
2018
Máme tu další sezónu. Na startu chyběl Alberto Contador, který po sezóně 2017 ukončil profesionální kariéru. Obhájce prvenství Sergio Henao sice startoval, ale lídrem týmu Sky byl tentokrát Wout Poels. Dlouho se zdálo, že by právě nizozemský závodník mohl přidat další prvenství pro britskou sestavu. Ve čtvrté etapě, kterou byla časovka, zvíězil. O dva dny později však skončil na zemi a ze závodu musel odstoupit. Sergio Henao přebral vůdčí roli v týmu, nevedl si špatně, ale do formy z předchozího roku měl daleko.
Opět měly rozhodnout poslední dvě etapy. Oproti předchozím rokům bylo však o mnoho více kandidátů na titul.
Sedmá etapa končila na stoupání Valdeblore La Colmiane. V závěru zaútočil Simon Yates. Brit ukázal svou formu, a kromě etapového prvenství se posunul i do žlutého dresu. Druhý Ion Izagirre měl však ztrátu jen 11 sekund, jeho bratr Gorka pak ztrácel další sekundu, 13 sekund pak činila ztráta čtvrtého Tima Wellense. Bylo tak jasné, že celkové pořadí může vyhrát kdokoliv z nich. Ze hry ještě nebyli ani pátý Dylan Teuns a šestý Marc Soler, spíše se s nimi však nepočítalo.
Osmá etapa přes Col d’Eze opět měla určit celkového šampiona.
Necelých 40 kilometrů před cílem atakoval Marc Soler. S ním vyrazil ještě David de la Cruz. Poměrně rychle se jim podařilo dotáhnout k jedinému přeživšímu z úniku Omaru Freilemu. Tato trojice jako první najela na Col d’Eze. Soler byl ve virtuálním vedení. Yates si spíše hlídal bratry Izagirry, věřil, že na Col d’Eze se jim Solera podaří dostihnout.
Soler si na Col d’Eze skutečně vybral slabší chvilku. De la Cruz i Fraile mu v jednu chvíli začali ujíždět, jenže Soler si jel své tempo, a nakonec se ke svým krajanům vrátil.
Za nimi rozjel tempo tým Bahrain Merida. I Yates začal zpomalovat a ztratil s ostatními favority kontakt. Vytvořila se tak skupina kolem bratrů Izagirrů a Tima Wellense, kteří se snažili Yatesovi vzdálit. V tuto chvíli se závodilo na třech frontách. V čelní skupině bojoval o výhru Marc Soler, přibližně 40 sekund ztráceli bratři Izagirrové a Tim Wellens, nedaleko za nimi pak jel ve žlutém dresu Simon Yates. Vše měl opět rozhodnout sjezd.
Nutno podotknout, že celý den pršelo a mokrá silnice se stávala nebezpečnou. Ionovi Izagirrovi v jedné ze zatáček podklouzlo kolo a skončil na zemi. Jeho bratr, který jel hned za ním, se mu nedokázal vyhnout a rovněž spadl. Oba se rychle zvedli, ale každá sekunda hrála roli. Rychle se k nim vrátil Yates, bylo tak jasné, že celkovým vítězem se stane buď Brit nebo Soler.
Etapu nakonec získal, stejně jako předchozí rok, David de la Cruz, druhé místo patřilo Frailemu. Soler ztratil tři sekundy a získal čtyřsekundový bonus za třetí místo. Otázkou bylo, za jak dlouho dorazí skupina se Simonem Yatesem. Tu přivedl do cíle Patrick Konrad 38 sekund za vítězem. Kdo zvítězil? V Solerův prospěch nakonec hrál čtyřsekundový bonus za třetí místo, protože právě o tyto čtyři sekundy nakonec zvítězil v celkovém pořadí. Simon Yates smutnil, celkové pořadí mu uniklo. Jenže byla to jen předzvěst toho, co nám po celou sezónu předváděl.
Tři roky a tři velice těsné dojezdy, kdy rozhodl sjezd z posledního stoupání závodu Col d’Eze. Paříž-Nice nám připravilo strhující závodění až do posledních metrů. Pokud z těchto tří let sečteme rozestup mezi prvním a druhým dostaneme se na pouhých 10 sekund. Paříž-Nice nám třikrát po sobě potvrdilo, jak může být cyklistika napínavá, kdy každá sekunda hraje svou roli.
