Druhé desetiletí dvacátého prvního století, druhého tisíciletí je minulostí a my vybrali 50+1 největších momentů za toto uplynulé období. Každou středu v 10:00 vám jeden z těchto momentů odhalíme a podíváme se společně na mýtické bitvy, výhry a příběhy, které dokáže napsat jen cyklistika.
Počasí může být v závodě klíčovým faktorem. Jezdci často musí čelit větru, dešti, extrémně vysokým teplotám či naopak teplotám pod bodem mrazu. To se stává zejména na závodech z kraje sezóny. Někdy nechybí ani sníh. Zima, sníh déšť rozhodně netvoří ideální podmínky pro závodění. V cyklistice se dnes proto využívá tzv. protokol o extrémním počasí. Dokument vydán UCI v roce 2016 tak může zrušit závod ještě před jeho startem, pokud počasí ohrožuje bezpečnost jezdců. Dozajista by byl uplatněn v roce 2013 před Milán-San Remem, kdyby však v té době existoval. V těchto podmínkách se pak můžeme dočkat dosti překvapivého vítěze.
Milán – San Remo je první monument sezóny. Jedná se o nejdelší závod roku a škála potencionálních vítězů je vždy velice rozsáhlá – zvítězit tu může sprinter, klasikář, vrchař, rovinář, zkrátka každý typ jezdce. Zpravidla se jezdí v polovině března, a tak může být občas chladnější počasí. Ovšem spíše býváme svědky slunečného počasí, mírnějších teplot, vždyť přezdívka tohoto závodu zní La Classicissima di primavera – Jarní klasika. Před sedmi lety to však bylo jiné. Na startu se podmínky zdály být přijatelné. V Miláně lehce poprchávalo a bylo 6 °C, nic ideálního, ale rozhodně lepší, než co naznačovaly předpovědi. Závodníci se tak vydali vstříc 298 kilometrům do San Rema.
Podstatně horší ale byla situace mimo Milán. Passo del Turchino je tradičně nejvyšším bodem závodu s nadmořskou výškou 532 metrů nad mořem. Nejedná se o nijak vysoký bod, přesto měl být sjezd z tohoto stoupání zasněžený.
Závodníci o ničem netušili, a tak se vytvořil únik dne, kde jeli Lars Bak (Lotto Belisol), Pablo Lastras (Movistar), Matteo Montaguti (Ag2r La Mondiale), Maxim Belkov (Katusha), Filippo Fortin (Bardiani Valvole-CSF Inox) a Diego Rosa (Androni Giocattoli). Vypracovali si náskok sahající až k jedenácti minutám, když přišla od organizátorů zpráva – úsek mezi městy Ovada to Arenzano bude neutralizován. Závodníci se tak vyhnou výjezdu i sjezdu z Passo del Turchino. Na 117 kilometru ve městě Ovada tak závodníci nasedli do autobusů a byli převezeni do 37 kilometrů vzdáleného Arenzana. Zde byli postupně vpouštěni zpět do závodu v rozestupech, v jakých jeli před neutralizací závodu. Únik tak o svůj náskok nepřišel.
Ti, co se domnívali, že to nejhorší je za nimi, byli na omylu. Situace za Turchinem totiž nebyla lepší, spíše naopak. Teplota začala klesat, přidalo se silné sněžení a mlha. Organizátoři tak učinili další rozhodnutí. Následující stoupání na trase, kterým mělo být Le Mánie, se rovněž nepojede. Ani to však některé závodníky nepřesvědčilo a dožadovali se zrušení celého závodu. To se však nestalo a někteří tak z autobusu ani nevystupovali a ze závodu rovnou odstoupili. Nutno dodat, že se jim nelze divit. Mnoho závodníků se na opětovný start etapy sice postavilo, ale zanedlouho jich spousta svou snahu vzdala.
Skupina odvážlivců, která se na začátku dne vydala do úniku, byla nakonec dojeta třicet kilometrů před cílem. Stalo se tak těsně před Cipressou, jedním z ikonických kopců pro tento závod. Zde se několik závodníků pokusilo vypracovat si náskok, ale neúspěšně. Až ve sjezdu vyrazil tehdejší mistr světa – Philippe Gilbert. Belgičan absolvoval sjezd na čele závodu, ale krátce poté ho doplnili další závodníci. Vpředu tak kromě něj najednou byli Ian Stannard (Sky), Fabian Cancellara (Radioshack-Trek), Peter Sagan (Cannondale), John Degenkolb (Argos-Shimano), Sylvain Chavanel (Omega Pharma-Quick Step), Filippo Pozzato (Lampre-Merida) a Eduard Vorganov (Katusha). Toto bylo již velké varování pro celý peloton. Tato skupina byla extrémně silná, nechyběli zde ani ti největší favorité na vítězství.
Stále zbývalo ještě 17 kilometrů a z čela nastoupil Stannard. Britský závodník vypadal, jako by mu naopak špatné počasí přidávalo na síle, což ještě v budoucnu několikrát potvrdil. Jezdce týmu Sky doplnili Eduard Vorganov a Sylvain Chavanel, zatímco zbytek skupiny dojel peloton.
Posledním kopcem na trati bylo jako již tradičně Poggio. Čelní trojice do něj najížděla s 27sekundovým náskokem, zatímco peloton táhli především jezdci Cannondalu. Na Poggiu došly síly Vorganovovi a propadl se zpět.
Zdálo se, že čelní dvojice, pokud se vyhne velkému taktizování, dojede do cíle jako první. Jenže v ten moment se začalo z pelotonu útočit. Nejprve vyrazil Luca Paolini, avšak ostatní si ho pohlídali. Krátce před vrcholem Poggia pak vyrazil Fabian Cancellara, který si tu v roce 2008 osamoceně dojel pro výhru. Cancellara se oddělil od hlavního pole, ovšem na zadním kole si vezl Sagana, Paoliniho, Taylora Phinneyho a také, dosti překvapivě Geralda Ciolka. Němec sice ve svých 26 letech nasbíral četné výhry, včetně etapy na Vueltě v roce 2009, rozhodně se však nedal považovat za favorita závodu. Zvláště poté, co opustil sestavu týmu Omega Pharma – Quick-Step a nečekaně zamířil do jihoafrického prokontinentálního týmu MTN-Qhubeka, který do té doby sbíral výhry především v Africe, na méně významných závodech. Organizátoři italského monumentu jim poněkud nečekaně udělili divokou kartu. Sláva tohoto týmu bude v budoucnu stoupat, i když pod jinými jmény jako Dimension Data či NTT Pro Cycling, jak stáj známe dnes, avšak v roce 2013 to byla velká neznámá.
Nicméně Gerald Ciolek dělal týmu velkou reklamu. Na Poggiu se udržel těch nejlepších a jako rychlý závodník mohl pomýšlet i na výhru. To by byl naprostý šok.
Tato skupina byla velice silná a necelé čtyři kilometry před cílem dostihla Chavanela ze Stannardem. Ti se zapojili do jejich tempa, podali odvážný výkon, který jim takřka stačil, proti rychlým závodníkům však neměli v cíli příliš šancí. Ian Stannard se ještě nevzdával a v závěru se pokusil ještě jednou nastoupit. Velké úsilí musel vyvinout Peter Sagan, aby Brita dostihl. Ten byl ten den však nezničitelný. Jen několik okamžiků si odpočinul a následně vyrazil znovu. Tento útok byl již nadějnější. Znovu se ho pokusil zlikvidovat Sagan, ale Stannard ujížděl pryč. Tempa se tak musel ujmout Cancellara. Britský národní šampion byl nakonec dojet kilometr před cílem. Před jeho výkonem se ten den musel smeknou klobouk, ale na výhru to nakonec nestačilo. Bylo jasné, že vše vyvrcholí spurtem, který není jeho silnou disciplínou, a navíc v posledních kilometrech zanechal příliš mnoho sil. Přece jenom to ale zkusil a do spurtu vstoupil jako první. Na zadním kole mu však číhal Sagan. Slovenský jezdec začal spurtovat a zdálo se, že zvítězí. Po levé straně vozovky se však začal tlačit Cancellara, který na konci takto těžkého závodu dokáže být velice rychlý, a především mezi těmito závodníky jel Gerald Ciolek. Německý závodník dokázal v závěru našetřit ještě dost sil. Dlouho jeli tito tři vyrovnaně, a nakonec to byl Ciolek, kdo byl v cíli o něco rychlejší. Obrovský šok byl na světě. Druhý dojel Sagan, třetí Cancellara, jeden z odvážlivců dne Chavanel čtvrtý, pátý Paolini, Stannard šestý, sedmý Phinney. Čtrnáct sekund po nich dorazil do cíle Alexander Kristoff před Markem Cavendishem.
To však již vpředu zástupci africké stáje slavili. Z tohoto extrémně těžkého závodu si odnesli výhru. Neskutečný úspěch. Ovšem úspěchem muselo být pro každého závod vůbec dokončit.
Milán-San Remo totiž nedokončilo 65 jezdců. Velká část z těch, co dokončila, pak dojela s více než desetiminutovým mankem. Mnoho jezdců posléze tento den označilo jako nejtěžší ve svém cyklistickém životě. Ročník 2013 se tak zapsal do historie.
