Památné etapy – Španělská partie na mistrovství světa

Minule jsme se věnovali Paříž-Roubaix z roku 1996. V našem třetím dílu v devadesátých letech zůstaneme, vrátíme se v čase ještě o rok zpět. Mistrovství světa má každý rok jiný charakter, jeden rok má svědčit sprinterům, jindy je jako dělané pro klasikáře. Často jsou však opomíjeni vrchaři. Ti přece mohou sbírat slávu na závodech Grand Tours. Naposledy dostali vrchaři šanci v roce 2018 v Innsbrucku. Poté již musíme jít dále do historie, konkrétně do roku 1995 do kolumbijské Duitamy. Tento šampionát vstoupil do historie jako jeden z nejtěžších v historii.

Mistrovství světa v roce 1995 bylo opravdu brutální. Na jezdce kromě takřka 266 kilometrů a vysoké nadmořské výšky čekaly i nepříznivé podmínky. Jako jeden z hlavních favoritů sem přijel Miguel Indurain. Big Mig ten rok vyrovnal pátým triumfem na Tour de France historické maximum Jacquese Anquetila, Eddyho Merckxe a Bernarda Hinaulta, čímž se zapsal mezi největší cyklistické legendy. Ten rok si však stanovil ještě jeden cíl – mistrovství světa. Chtěl zde prolomit španělské trápení, ti zde totiž v závodě s hromadným startem nezískali ani jednu zlatou medaili. Skutečně mistrovství světa se jezdí již od roku 1927, přesto tato velmoc zatím získala pouze šest bronzů. Indurain tak po Tour nejel ani domácí Vueltu a doufal, že to bude právě on, kdo jako první ze svých krajnů obleče duhový dres.

Mistrovství pro něj začalo výborně. Získal zlato v časovce před svým krajanem Abrahamem Olanem. Jen tak potvrdil pozici hlavního favorita pro závod s hromadným startem.

Závodníky začaly již od úvodních kilometrů skrápět kapky deště. To však nebyl jediný strašák dne. Na každém okruhu čekal na všechny účastníky devítikilometrový kopec, který vrcholil v nadmořské výšce 2850 metrů! Na takovou porci nemohli být evropští závodníci zvyklí, a tak mnozí z nich trávili přípravu na šampionát ve vysoké nadmořské výšce, aby se dokázali alespoň trochu adaptovat. Zatímco dnes je tato příprava běžná, tehdy to pro velkou část jezdců byla novinka. Na tyto podmínky však byli zvyklí domácí závodníci. V devadesátých letech ještě Kolumbijci zdaleka nebyli tak úspěšní, jako jsou dnes, ovšem v domácích podmínkách je nikdo nemohl podceňovat.

Španělský tým netvořil jen Indurain. Celá sestava byla velice silná. Čtyři okruhy před cílem tak vyrazil Fernando Escartín, sedmý muž Tour de France z téže sezóny. Španělský tým si tak mohl na chvíli vydechnout a nechat pracovat ostatní týmy. Escartín byl zanedlouho dojet, a tak se rychle zvedl José María Jimenéz – budoucí několikanásobný vítěz etap na španělské Vueltě. Vzdálil se společně s domácím José Gonzálezem. Za ním tak musel najet na špici skupiny Marco Pantani. Velký objev a budoucí legenda cyklistiky vstoupila do profesionálního cyklistického světa v předchozí sezóně a hned získala druhé místo z Gira a třetí z Tour. Marco se okamžitě stal populárním. Teď však byla práce na něm. Z italské sestavy zůstal vpředu jako jediný. Jeho ostré tempo postupně likvidovalo jednoho protivníka za druhým a nakonec přivezl skupinu až k čelní dvojici. Jenže netrvalo dlouho a čtrnáct kilometrů před cílem zaútočil další Španěl – Abraham Olano. Ostatní zůstávali v klidu. Patrně jen připravuje pozici Induranovi, domnívali se, tohle dozajista ještě není ten rozhodující nástup.

Závodníci se nacházeli na posledním stoupání a všichni se sledovali Induraina. Čekali na ten rozhodující nástup, zatímco Olano vepředu získával sekundu za sekundou. I Pantani, který mnohdy útočil pokaždé, jakmile se silnice jen trochu zvedla, vyčkával. Později byl v cíli tázán, proč nezaútočil. Ital odvětil s trochou nadsázky, že by dozajista zaútočil, kdyby mu na mokrém asfaltu nepodkluzovalo zadní kolo.

Po chvíli to bylo všem jasné – Indurain již nezaútočí. Přenechá Olanovi titul. V momentě, kdy to ostatním došlo, bylo již pozdě. Olano se řítil z cílového stoupání vstříc cíli, stíhací skupina se zúžila na Pantaniho, Induraina a Maura Gianettiho ze Švýcarska. O triumfu Olana již nikdo nepochyboval, když si necelé dva kilometry do cíle všiml závažného problému – jeho zadní kolo bylo prázdné. Na výměnu však rozhodně nebyl čas. Vždyť jeho nejbližší pronásledovatelé byli jen o půl minuty zpět. Ani na okamžik tak nad výměnou kola nezauvažoval. Na prázdné galusce se tak přece jenom dostal v pořádku do cíle. Jako první španělský závodník v historii získal zlato v závodě s hromadným startem. Pantani se v závěru pokusil ze závodu vytěžit alespoň stříbro. Ve sprintu ho však nakonec porazil Indurain. V jednom roce tak Španělé získali zlato i stříbro, dvě medaile, které jim chyběly. Pantani si musel vystačit s bronzem. Jeho roky však ještě přijdou, stane se jedním z nejpopulárnějších závodníků. To Indurainova éra v tu dobu již pomalu končí. O rok později je po pěti letech sesazen z trůnu Tour de France Bjarne Riisem. Rozhodne se tak ukončit kariéru, již cítí, že ho opouštějí síly. Chce končit na vrcholu, což se mu nakonec povede, když si v Atlantě dojede pro olympijské zlato v časovce. Druhý tehdy nekončí nikdo jiný než Abraham Olano.

Španělé v roce 1995 skutečně prolomili kletbu. Mistrovství světa totiž později hned třikrát vyhraje Óscar Freire a v roce 2003 slaví titul Igor Astarloa. V Duitamě v roce 1995 to však bylo opravdu poslední vrchařské mistrovství na hodně dlouhou dobu. To další přijde na řadu až v roce 2018. V rakouském Innsbrucku na více než dvacet let starý Olanův titul naváže další jeho krajan Alejandro Valverde.