Památné etapy – Jak si spravit kolo

Všechny cyklistické závody se po světě ruší. To ale neznamená, že nebudou vycházet nové články. Společně si připomeneme některé památné momenty historie. Začneme v minulosti poměrně dávné a přeneseme se do období před první světovou válkou.

Dnes si připomeneme možná nejslavnější příběh rané historie Tour de France. Hlavním hrdinou našeho příběhu je Eugène Christophe. Vyučený zámečník se poprvé postavil na start cyklistického závodu v 18 letech. Uvědomil si, že si tímto sportem může celkem dobře vydělat, a tak se mu začal věnovat na plný úvazek. V roce 1904 již stál na startu Paříž-Roubaix, kde obsadil sedmé místo. O dva roky později podepsal svou první profesionální smlouvu, když se stal součástí týmu Labor. Mohl se tak zúčastnit i své první Tour de France, kde se nakonec umístil jako devátý. Jeho kariéra začala pomalu stoupat. Úspěšně se věnoval i cyklokrosu.

První silný dojem zanechal na Milán-San Remu v roce 1910. Na italské klasice tehdy panovaly extrémně náročné podmínky. Christophe nakonec vítězí, i přes to, že se kvůli chladu na chvíli byl ohřát u místního zemědělce. Z 63 jezdců na startu nakonec dokončuje jen 5, přičemž druhý Luigi Ganna je později diskvalifikován za to, že část trasy absolvoval v autě. Christophe je sice celý promrzlý, ale tato velká klasika patří jemu.

V roce 1912 již přijíždí na Tour de France s celkovými ambicemi. Jedna věc je však proti němu. Vítěz se stále určuje bodovým systémem, tedy součtem bodů za umístění v jednotlivých etapách, čas nehraje žádnou roli. V horách tak sice dojíždí s velkým náskokem, v páté etapě dokonce vítězí po 315 kilometrů dlouhém úniku, ale na celkové vítězství to nestačí. Belgičan Odyle Defraye se totiž stabilně umisťuje vysoko ve startovní listině a před Christophem nakonec vítězí s náskokem 120 bodů.

Pro příští rok je však systém změněn. Konečně bude rozhodovat prostý součet časů z jednotlivých etap, a tak by to konečně mohl být Francouzův rok. Po páté etapě sice vede Defraye, jenže následující den je na řadě tzv. Okruh smrti. V jeden den se tak musí jezdci vyšplhat na Col d’Aubisque, Col du Tourmalet, Col d’Aspin a Col de Peyresourde. Christophe tu chce zasadit rozhodující úder, ještě ale netuší, že právě zde napíše jeden z nejslavnějších momentů Tour de France.

Ze začátku jde vše jako po másle. Cri-Cri, jak je mu přezdíváno, všem uniká. Na Tourmaletu virtuálně vede o 18 minut, Defraye dokonce vzdal. Jediný, koho se stále nezbavil je mladý Philippe Thys. Ten je však daleko v celkovém pořadí a nepředstavuje hrozbu. Jenže v té chvíli to přijde. Ve sjezdu z Tourmaletu si najednou Christophe všímá, že je něco špatně. Má problém s řídítky, své kolo nemůže plně ovládat. Zastavuje, aby se podíval, co se děje. Zlomená vidlice. Jenže co teď. Bere kolo na ramena a vydává se hledat pomoc.

Tehdy byla jiná doba. Nablízku nebylo žádné auto, které by okamžitě přivezlo nové kolo. Později vzpomíná, že po více než deseti kilometrech chůze, narazil ve vesnici Ste-Marie-de-Campan na dívku, která ho zavedla do nejbližší kovárny. Cesta mu zabrala dvě hodiny. Když se sem konečně dostal, místní kovář Lacomte mu nabídl, že sám kolo opraví. Přítomni byli ale i rozhodčí a ti jej upozornili, že cizí pomoc je zakázána. Musel si tak vystačit sám.

Lacomte mu radil, co dělat. Když byla po třech hodinách práce hotova, udělil rozhodčí Christophovi ještě deset minut penalizaci, za to, že mu sedmiletý chlapec Corni šlapal na měchy. Penalizace byla sice později snížena na minuty tři, ale to bylo v danou chvíli asi jedno. Celkové vítězství bylo pryč. Znovu. Christophe nakonec ještě uhájil sedmé místo. Tour ovládl Thys.

Christophe se na Tour vrátí ještě o rok později, ale nemá formu. Tour posléze přeruší válka. V roce 1919 se zdá, že štěstí stojí při něm. Stane se také prvním nositelem žlutého trikotu, který se ten rok poprvé uděluje. V třinácté etapě do Met však znovu láme vidlici. Znovu si ji spravuje, znovu ho to stojí celkový titul. O ten se pokusí ještě v roce 1922. V Alpách útočí, ve sjezdu má však problémy – láme vidlici. Do třetice všeho špatného. Kolik může mít jeden člověk smůly. Nakonec končí osmý. O rok později stojí na startu Tour naposledy. V roce 1926 ukončuje kariéru.

Tour nikdy nevyhrál, přesto zůstane slavnější než někteří její vítězové. Po kariéře se těší ve Francii velké oblibě. Až v roce 1970 v 85 letech jeho život končí.