nabor

Vrátíme se do období těsně po druhé světové válce. Přesněji do Francie, v dubnu 1949. Tímto rokem už jsme se v Památných etapách zaobírali v souvislosti s legendárním únikem Fausta Coppiho na Giru v etapě z Cunea do Pinerola. Tentokrát bude hrát jednu z hlavních rolí jeho mladší bratr Serse.

Byl to už 47. ročník závodu a favorizovaní byli domácí cyklisté, konkurovat jim měli především závodníci z Belgie. Ovšem nebylo to jako na Tour, na startu stály jednotlivé týmy, nikoliv reprezentace, ale startovnímu poli dominovali Francouzi, Belgičani a početní byli i Italové. V barvách Bianchi si poprvé Roubaix vyzkoušel Fausto Coppi. Krom něj startoval i jeho mladší bratr Serse a spousta známých závodníků jako Fiorenzo Magni, Adolfo Leoni, Rik Van Steenbergen, Ferdi Kübler, André Mahé, Raymond Impanis, Louison Bobet, Raphaël Geminiani, Marcel Kint nebo Jean Robic.

Byla Velikonoční neděle, 17. dubna 1949, přesně před 71 lety, se 217 statečných řadí v Saint-Denis na 244 kilometrů dlouhou pouť do Roubaix. Na jejím konci bude jen jeden vítěz, nebo ne?

Během raných fází závodu padá favorit Ferdi Kübler. Naopak Fausto Coppi, který má na Roubaix premiéru, jede skvěle. Dokonce útočí v čelní skupině, rozjíždí tak tempo pro svého bratra Serseho. Dělí skupinu, ale také si pozorně hlídá Van Steenbergena. Belgičan si zase hledí hlavně Coppiho. Oba následně propásnou klíčový moment závodu, když ostatní závodníci ujíždí. Coppi končí v hloubi pole, Steenbergen na zemi.

Z ujeté skupiny 26 kilometrů před cílem nastupuje Francouz Jacques Moujica. Následují ho Belgičani Frans Leenen a Florent Mathieu a domácí André Mahé.

Jenže kvůli zmatkům je jeden z pořadatelů před velodromem posílá špatnou cestou. Brzy si uvědomili, že je něco špatně. Jejich cesta vedla rovně a dovedla je také k velodromu v Roubaix, ale pouze k jeho vnějším betonovým zdem. Mathieu se pokusil otočit, ale spadl a zlomil si pedál, zatímco Mahé s Leenenem a Moujicou pokračovali v hledání cesty na velodrom. Mahé se s Leenenem brzy zbavili Moujica.

K Mahému se dostal novinář na motorce, který na něj křičel a ukázal mu malou branku pro novináře, kudy se mohli dostat na velodrom. Mahé upaloval po oválu a až tady se mu podařilo utrhnout i Leenena. Byl v cíli a mohl slavit. Krátce po něm přijel i Leenen a po něm Moujica. Na druhé straně velodromu se zjevila druhá skupina, ze které spurt ovládl Serse Coppi.

Mahé slavil, objel vítězné kolečko, ale do cíle dojel posléze i sám velký Fausto a hned zamířil k bratrovi a s ním k pořadatelům. Jejich argument byl jasný, Mahé nedojel do cíle oficiální cestou, tudíž se jeho vítězství nedá počítat.

Mahé to v roce 2007 okomentoval:

„Coppi chtěl aby měl jeho bratr velké vítězství. Byl to velký šampion, ale dělat toto, takto protestovat, aby jeho bratr získal velké vítězství, nebylo to pro šampióna důstojné. Bylo to pod jeho úroveň“

„Byl jsem sám, vyhrál bych sám. Zaútočil jsem sám a Serse mě nemohl následovat. Dostal jsem svoji kytici a Byl jsem dokonce ve sprše, když jsem slyšel ty zprávy. Pro mě jsem vyhrál Paříž-Roubaix

Rozhodčí Henri Bouchard byl pod tlakem Italů a Coppiho a vyhlásil Serseho vítězem. Okamžitě se na něj sesypali naštvaní Francouzi a Belgičani, zatímco Italové jeho rozhodnutí kvitovali. Bouhard se hájil: „Jen jsem se řídil pravidly. Mahé ujel o 200 metrů víc, nepoužil oficiální cestu.“

Jen o pět dní později vyhlásila francouzská cyklistická asociace Mahého vítězem. Italové se odvolali k UCI a spor se začal natahovat. Další rozhodnutí přišlo v srpnu, kdy UCI rozhodla, že závod bude bez vítěze, což rozhořčilo obě strany.

UCI tak přišla s prohlášením, že v listopadu 1949 definitivně rozhodně. Francouzi začali obviňovat ředitele UCI Achillese Joinarda z toho, že politikaří, nechce krajanovi Mahému dopřát výhru, jen aby si zajistil hlasy Italů v další volbě ředitele.

V listopadu padlo konečné rozhodnutí a poprvé, a zatím naposledy, v historii Roubaix, byli uznáni dva vítězové. André Mahé a Serse Coppi. Druhé místo zůstalo neobsazené a třetí příčka připadla Fransi Leenenovi, Jacquovi Moujicovi a Georgesi Martinovi, který dospurtoval za Coppim.

Serse Coppi i André Mahé zaznamenali svůj největší kariérní úspěch. Jejich další cesty se ale lišily. Serse Coppi dále podporoval bratra v dresu Bianchi, až do závodu Giro del Piemonte v roce 1951. Na konci 272 kilometrů dlouhé poutě jel ve skupině s Faustem, když před spurtem přišel přejezd tramvajových kolejí. Tři jezdci spadli, ale jenom Serse nepokračoval. Přesto nasedl na kolo a odjel do hotelu. Nejprve nevypadal zraněně, ale postupně si začal stěžovat na silné bolesti hlavy, stále hlasitěji. Je přivolán doktor, který okamžitě volá sanitku, ale je příliš pozdě. Serse Coppi umírá ve 28 letech ještě než mohla operace začít.

Mahé pověsil kolo na hřebík v roce 1955, usadil se v Paříži a ujal se rodinného podniku. Zemřel v říjnu 2010 ve věku nedožitých 91 let.

André Mahé
André Mahé v cíli Roubaix 1949 (Paris-Roubaix; 2020)
Serse a Fausto Coppi
Serse a Fausto Coppi v cíli Roubaix 1949 (Paris-Roubaix; 2020)

 

Datum Článek
19. 3. 2020 Jak si spravit kolo
21. 3. 2020 Když politika přinesla Museeuwovi výhru na Paříž-Roubaix
23. 3. 2020 Španělská partie na Mistrovství světa
27. 3. 2020 Anděl hor letí větrem a mrazem
29. 3. 2020 Vítěz pod vlivem
2. 4. 2020 Nejslavnější výhra Il Campionissima
7. 4. 2020 Mistrovský tah dánského stratéga
17. 4. 2020 Když mělo Roubaix dva vítěze
23. 4. 2020 Premiéra barbarské hory
3. 5. 2020 Vrchol Kanibalovy éry
??? ???

 

Zdroj obrázků:
Paris-Roubaix (©2020): A taste of heaven in Hell: Serse Coppi (I/VI), https://www.paris-roubaix.fr/en/news/2018/a-taste-of-heaven-in-hell-serse-coppi-1949-i-vi (15. 4. 2020)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.