nabor

Po včerejších Momentech desetiletí z Vuelty 2013, kde se o vítězi rozhodlo na legendárním stoupání Alto de l′Angliru zůstaneme ještě chvíli ve Španělsku. V Památných etapách se podíváme na vůbec první účast Vuelty na tomto ikonickém stoupání.

V roce 1999 už se Vuelta jezdila v podzimním termínu, ale na červený dres lídra jsme si museli počkat až do roku 2010 (na počest vítězství fotbalové reprezentace na mistrovství světa). Vedoucí muž závodu nově oblékal dres barvy zlaté (na místo žluté) a v sezóně 1999 se o něj přijelo utkat hned několik hvězdných jmen.

Největší hvězdou startovní listiny byl Jan Ullrich (Telekom). Vyzyvateli byli Pavel Tonkov (Mapei-Quickstep), Alex Zülle (Banesto), Tyler Hamilton (US Postal) a domácí favorité Joseba Beloki (Euskaltel-Euskadi), obhájce prvenství Abraham Olano (O.N.C.E.), José María Jiménez (Banesto) nebo Roberto Heras (Kelme-Costa Blanca). Na startu byl i jeden Čech, Ján Svorada v barvách Lampre.

Závod odstartoval prologem v Murcii na 6 kilometrů. Etapu vyhrál domácí Igor González de Galdeano. Důležitější však bylo to, že Olano získal první vteřinky na své soupeře. Následovaly čtyři spurterské etapy v řadě, což je pro Vueltu celkem nezvyklé. První z nich ovládl týmový kolega Jána Svorady Robert Hunter. Všechny ostatní si podmanil jediný muž – Němec Marcel Wüst (Festina-Lotus).

V páté etapě přivedl do cíle početnou skupinu Jan Ullrich. Druhý Olano se ujal vedení o 10 vteřin před Němcem. Španěl svůj náskok navýšil téměř o minutu v následující časovce v Salamance, odkud se 217 kilometrů dlouhou spurterskou etapou jezdci přesunuli do Leónu a už čtvrtou výhru přidal Marcel Wüst.

Zrodilo se monstrum

Původně to byla jen stezka pro vedení dobytka. Díky častým srážkám jsou svahy hory velmi zelené. Hory, která se tyčí jen 30 kilometrů od Ovieda v Asturii a dosahuje nadmořské výšky 1570 metrů nad mořem. Na vrchol je to 13,1 kilometrů, ale v průměrném sklonu 9,4% a s maximy u 24%! Navíc v posledních pěti kilometrech je průměr hrozivých 13%!

Našla Vuelta to co hledala? Španělsko potřebovalo svoji ikonu. Ikonu, která by se vyrovnala stoupáním Tourmalet, Galibier, Ventoux, Stelvio nebo Mortirolo. V Pyrenejích si slávu drží Francouzi a jejich strana pohoří, kdy jsou prudší svahy, vyhlášenější centra a delší tradice. Jinde ve Španělsku jsou prudké kopce, ale moc krátké na to, aby se vyrovnaly těm v Itálii a Francii, jiné jsou zase dlouhé, ale ne tolik prudké. Pořadatelé dlouho hledali a v 80. letech začali pronikat k Biskajskému zálivu, kde objevily například stoupání k jezerům Covadonga, která se postupně také zabudují do historie závodu, ale potřebují čas.

A Angliru je ideální kandidát, barbarská hora, prudká, deštivá a k tomu nadšení fanoušci. Zde si člověk sáhne až na dno a doprovodná vozidla musí být do prudkých sklonů i tlačena. Tourmalet nikdy nepřekročí maximum 13%, Mortirolo dosáhne na 18%, ale Angliru má i kilometrový úsek se sklonem 17,5%!

Byl to Miguel Prieto, který se staral o komunikaci v týmu O.N.C.E a říkalo se, že byl skoro slepý. Právě on zavedl organizátory do Ovieda a řekl jim, že nedaleko je jedno stoupání, ale muselo by se vyasfaltovat. Po obhlídce začala jednání a po souhlasu Asturijské vlády bylo Angliru vyasfaltováno a připraveno se ukázat světu.

Legenda hory se začala psát ještě před její závodní premiérou. Do stoupání přijely televizní štáby a zkoumaly brutální sklony. S nimi sem vyrážely nadšenci i bývalý profesionálové. Pedro Delgado prohlásil, že je to nejtěžší stoupání, se kterým se kdy setkal. Traduje se, že Angliru na kole vyšplhal i jakýsi číšník, který v jedné ruce celou cestu držel tác s nápoji.

Na kole sem šplhal i tehdy neznámý mladý závodník z nedalekého Ovieda, toho času závodící ve Formuli Nissan. V roce 1999 si i on zkusil Angliru a postupně se propracoval do Formule 1 a vyhrál dva tituly Mistra světa, stejně jako 24 hodin v Le Mans. Jeho jméno je Fernando Alonso.

Pak to přišlo. Zamračená neděle 12. září 1999 a 175,6 kilometrů z Leónu na, do té doby neznámý vrchol, Alto de l′Angliru. Pro Asturii a Angliru tak typický déšť a mlha nemohly chybět.

Po startu z Leónu se jezdci vydali na cestu Asturií. Před Angliru čekala další dvě těžká stoupání Cobertoria a Cordal. Na úzkých a prudkých silnicích, navíc mokrých, se padalo. Během etapy, podle odhadů, spadlo skoro 90 jezdců ze 171 startujících. Leonardo Piepoli z Banesta skončil na zemi hned třikrát a před Angliru se v příkopu ocitl i vedoucí Olano. Španěl nasedl na kolo a vrátil se do souboje, ještě nevěděl, že je zraněný a za pár dní bude muset opustit závod.

Náročná etapa značně protřídila peloton a do Angliru najelo spolu jen šest jezdců – Pavel Tonkov, Jan Ullrich a jeho domestik Giuseppe Guerini, dvojice Kelme Roberto Heras a José Luis Rubiera a José Maria Jiménez. Olanovi se povedlo vrátit k nim záhy, ale na čele zatím stoupal osamoceně Moldavec Ruslan Ivanov. Hned v úvodních pasážích kopce se zvedl Pavel Tonkov. Rus přeskočil Ivanova a pravidelným tempem ujížděl na čele. Za ním zůstávali jen nejsilnější.

Když se přijelo do prudkých pasáží posledních šesti kilometrů, odjeli Jiménez s Herasem, zatímco Olano za nimi postupně ničil Jana Ullricha. Tonkovovo tempo mezitím upadalo, když přijel do nejprudších pasáží Angliru, čehož využil domácí Jiménez. Uštval Herase v posledních dvou kilometrech a začal Tonkova stíhat.

Zatímco Rus trpěl, Španěla polila živá voda a zběsile šlapal do pedálů, aby svého soka ještě dohnal. Jiménez doslova spurtoval, předjížděl trpící auta a ukrajoval Tonkovův náskok.  V posledních stovkách metrů se mu to povedlo a pověsil se za Tonkova. Na cílové pásce byla mlha. Najednou se Jiménez v cíli objevil před Tonkovem.

Španěl se stal prvním vítězem na Angliru, na hoře, která se okamžitě stala symbolem Vuelty. Tvrdilo se, že ten den svahy hory okupovalo na 120 000 fanoušků.

Vuelta pokračovala, Olano kvůli zranění kotníku odstoupil a svoji jedinou výhru na Vueltě vybojoval Jan Ullrich. Druhý skončil Igor Gónzalez de Galdeno a na třetí příčku vystoupal Roberto Heras, už příští rok vítěz Vuelty a potom ještě třikrát v letech 2003, 2004 a 2005. Poražený z Angliru Tonkov bude v Madridu čtvrtý a Jiménez pátý.

Jiménez v kariéře pokračuje v dresu Banesta, ale v roce 2001 končí kariéru, ve věku 30 let. Trpí depresemi, ale v roce 2003 se žení. Jeho život bohužel ten samý rok ukončuje infarkt. V roce 2008 jeho švagr Carlos Sastre vítězí na Tour de France a věnuje své vítězství právě Jiménezovi.

 

Datum Článek
19. 3. 2020 Jak si spravit kolo
21. 3. 2020 Když politika přinesla Museeuwovi výhru na Paříž-Roubaix
23. 3. 2020 Španělská partie na Mistrovství světa
27. 3. 2020 Anděl hor letí větrem a mrazem
29. 3. 2020 Vítěz pod vlivem
2. 4. 2020 Nejslavnější výhra Il Campionissima
7. 4. 2020 Mistrovský tah dánského stratéga
17. 4. 2020 Když mělo Roubaix dva vítěze
23. 4. 2020 Premiéra barbarské hory
3. 5. 2020 Vrchol Kanibalovy éry
??? ???

 

Zdroj obrázku:
Rouler (2020): Dreamlike memories of the Vuelta’s first visit to the Angliru, https://journal.rouleur.cc/angliru-1999-first-visit/ (22. 4. 2020)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.