Za prvních deset dní Tour se toho stalo hodně, ale vlastně vůbec nic. Etapy přervané dějem nenabídly skoro žádné podstatné taktické manévry nebo cokoli, co bychom považovali za hlubší zápletku hodnou grandtourového závodění, až jsem chvílemi uvažoval, jestli sleduji opravdovou Tour de France nebo jen nějaké experimentální absurdní drama.
Favorité padají a čekají
Začalo to vlastně ještě před Tour, když odpadl z okruhu favoritů Roman Kreuziger. Trojitý pád pak vyhodil Frooma, dvojitý pád vyhodil Contadora. Rozsekaný Talansky včera přes optimismus také děsivě ztratil. Z loňské top 10 dva nenastoupili, dva odstoupili, čtyři nejedou na celkové pořadí, Mollema prodělal gastroentritidu a k Valverdemu, který si zase užil své právě v roce 2013, ještě níže. To se to pak vyhrává maillot jaune!
Mezi vrchaři jsme se dočkali kilometru závodění v sobotu, na němž byl prostor to vlastně jenom napálit a vidět, a tří kilometrů včera, kde na začátku nastoupil Nibali, udělaly se tři skupinky zbytku favoritů a v těch se už nic moc nestalo. Ve druhé etapě se na Nibaliho Tinkoff se Sky z nějakého důvodu jen pěkně dívaly. V páté etapě, která byla emocionálně velkým zážitkem, se přesto odehrálo v podstatě tolik, že Ital jel pořád vpředu a všichni ostatní až na Booma měli technické problémy, popřípadě to nejzajímavější takticky prospali a zde mluvím zejména o Peteru Saganovi.
Konečně, nebylo to poprvé ani naposledy, kdy svůj hyperaktivní spánek Slovák předvedl, a zatímco přehnaně obsesivně sbíral zelené body, etapové úspěchy mu protekly mezi prsty. Druhý poražený favorit páté etapy, Fabian Cancellara, si počínal jen nepatrně méně groteskně. Nástup v první etapě nevyšel a po nezdařeném dni ve stylu Roubaix si v páteční sedmé zkoušce nezaspurtoval kvůli zradě kola. Svůj avantgardní příběh prožil také Leopold Konig. Po pěti pádech a dvou mechanických problémech se propadl do příšerných hlubin a až včera konečně dostal vůbec možnost ukázat, jakou má formu. Valverde zatím působí neuvěřitelně matně vzhledem k tomu, jak mu mohly oba horské dojezdy posledních dní svědčit a co sliboval před Tour („Mám na pódium“), tedy pokud předem nepočítal s odstoupením Frooma s Contadorem. Porte dělá, co může, to je na něm sympatické, ale ze sacharínu cukr během pár dní prostě neuděláte, i když sladí taky dobře.
Puntíkaté váhání
Ohledně puntíkatého dresu jsme se až včera definitivně dozvěděli, kdo o něj vůbec chce jet a z atraktivní přetahované v prvním týdnu jaksi sešlo. Poněkud příhodně pro tento komentář navíc Thomas Voeckler své včerejší vystoupení zhodnotil prozaicky jako „hodně energie vyplýtvané pro nic za nic.“ Totožný popis by se hodil i pro nědělní výstup pětky Europcaru v čele s Rollandem, který skončil brutální únavou týmu a jedním dnem na osmém místě celkového pořadí.
Tak snad si někdy zaspurtujem…
Podíváme-li se nyní na soutěž spurterů, jíž jsme už nakousli u Sagana, lze těžko hodnotit jinak. Spurteři měli obrovský problém se vůbec sejít k nějakému normálnímu spurtu. Hned první den vypadl Mark Cavendish, pád potkal Gerranse a Degenkolba, Greipel se dlouho nemohl dostat k alespoň pokusu ohrozit Kittela a ten si zprvu paralelně k Nibalimu zdánlivě bez námahy dojížděl pro vítězství, když narozdíl od soupeřů, kteří se váleli po ledě nebo se pod nimi přímo prolamoval, byl vždy alespoň toeloopa schopen předvést. Nakonec zamával na větru pelotonu a nechal „Gorilu“ ovládnout prales. Tu nemohl ohrozit ani Peter Sagan, neboť zůstal kupodivu zavřený v závětří a ke spurtu se vůbec nedostal.
Změť pitoreskních story skvěle doplňuje i Arnaud Démare, který z Tour a nepřímo i z celého týmu vystrnadil Nacera Bouhanniho jen aby předvedl, že závod je mu zatím krapet velký. Tedy – v záběrech kamer byl hodně, abychom mu nekřivdili. Vždy totiž odpadá mezi prvními.
Pár pozitivních zpráv (a ani jedna z nich dopingová)
Přesto, když pomineme Europcar a Démara, jedním z mála výrazných pozitvních bodů celé dosavadní Tour jsou Francouzi, kteří se předvádějí v dobré pohodě a s chutí závodit. Bardet, Péraud, Pinot, Kadri, Gallopin, Lemoine – ti všichni předvedli obstojnou formu a přidali velmi pálivé Tour i nějakou sofistikovanější chuť.
Dalším světlým bodem je nezdolný Tony Martin, u nějž mě upřímně překvapuje, že jsem ještě nezaslechl „reálné důvody“ jeho úspěchu, namátkou EPO, popřípadě motorizované kolo á la Cancellara.
Pomyslný šťastný trojlístek lze zakončit celkovým zhodnocením týmu Astana, který jako jeden z mála působí ryze profesionálně a takříkajíc standarně úrovni Grand Tour. Jede na správných místech, má silné domestiky, kontroluje etapy. Jindy by nám podobně precizní způsob závodění možná až dral nervy, ale letošní Tour psaná perem autorského dua Havel – Ionesco umožňuje i tyto prosté přednosti ocenit.
Už žádný Hollywood, prosím!
Za sebe pevně doufám, že se ve druhé polovině Tour dočkáme méně zábavy ve smyslu ryzí grotesky, místy hraničící s béčkovou americkou komedií, a více taktiky a hlubšího vzrušení. Příběhová promyšlenost zatím scénáři Tour de France znatelně schází; rozhodují takové zjevnosti, že je nepřehlédne ani ten, kdo investoval jmění do tréninku žasnutí a nechápání. Chci vidět tahy, které mají víc než jeden výklad, pane Vaughtersi, Martinelli, Brailsforde a vy všichni ostatní!
konečně správný názor.
Co takhle odstřihnout sluchátka z uší jezdců, zrušit tím počítačovou podporu a dálkové ovládání. Nechat závoďáky používat vlastní mozek, intuici, přehled, okamžitou reakci a hlavně nechat je závodit.