Zdravím všechny příznivce cyklistiky. Chtěl bych se s Vámi podělit o mé zážitky z letošní Tour de France. Nejprve dovolte abych se v krátkosti představil. Mé jméno je Roman, je mi 23 let a jsem z Košic. Cyklistiku sleduji poměrně krátce, konkrétně od Tour of California 2012. Jako mnoho jiných na Slovensku i mě k cyklistice přivedl Peter Sagan. Mohu říci, že od tehdy sleduji cyklistiku pravidelně a velmi mě baví. Dokonce až tak, že jsem nezůstal jen při sledování cyklistiky v televizi, ale začal jsem i aktivně jezdit na kole. A nejen já, ale i moje sestra, máma a táta, jsme taková aktivní rodinka.
Nápad jet na Tour de France mi v hlavě utkvěl během loňské Tour a hned všichni souhlasili. Postupně jsme začali plánovat, které etapy bychom navštívili a nakonec jsme se rozhodli pro etapy 7 až 14. To úplně nevyšlo, ale nakonec jsme přeci jen viděli 6 etap, takže jsme byli spokojeni.
Chystáme se na Tour de France!
Po naplánování jsme si rezervovali obytné auto (karavan) a vše bylo připraveno na náš výlet „kolem“ Francie. Jak se blížil den našeho odjezdu tak narůstala nervozita, ale nakonec jsme to nějak zvládli a zanedlouho už jsme obdivovali „náš“ karavan. Byl plně vybavený. Byla tam sprcha, záchod, plynový sporák, velká lednice, no prostě všechno. První dojem byl výborný, avšak po čase se nám tam nějak začalo všechno kazit, ale poradili jsme si s tím.
Vyrazili jsme z Pezinku. To je na druhém konci Slovenska. Nejdřív jsme se tam museli i se 4 koly dopravit. To proběhlo bez problémů, už stačilo jen naložit věci do karavanu, připevnit kola a mohli jsme jet. Jeli jsme přes Rakousko a Německo a musím říci, že v Německu jsem čekal lepší dálnice. Každých pár kilometrů se na silnici pracovalo a to na dost dlouhých úsecích. Problém to byl hlavně v noci během silného deště, protože se dálnice neustále zužovaly do jednoho pruhu. Raději jsme karavan odstavili na parkovišti u dálnice a poprvé jsme spali v obytném autě. Toho jsme ale brzy litovali, protože nějací Bulhaři tam neustále vykřikovali a bušili a tak jsme se museli přesunout na jiné parkoviště. Řeknu vám pravdu – z té cesty a toho všeho kolem, že jsme spali v autě na nějakém nechráněném parkovišti, jsme byli všichni nervózní a už první den z toho vznikaly hádky.
Konečně ve Francii
Ráno jsem měl nějaké žaludeční problémy, asi z té nervozity, a pak jsme už jeli dál. Postupně jsme se dostali až do Francie a už jsme se těšili na naši první etapu. Jeli jsme do Nancy, kde měl být cíl. Měli jsme zpracované profily etap a také časy, kdy měli být cyklisté na daných místech, ale bohužel detail dojezdu, resp. na které ulici je cíl, jsem měl v plánu zjišťovat až tam přes internet. To byla chyba. Na internet jsem se tam ani za nic nedostal. I když jsem našel volnou wifi, tak z nějakých neznámých příčin to nešlo. Jeli jsme do Nancy tak trochu naslepo, ale i tak jsem si myslel, že to nebude problém najít. Hned jak jsme přijeli do Nancy, tak jsem tento pocit už neměl, protože je to překvapivě velké město. Jeli jsme prostě stále rovně až jsme se dostali k silnici, která byla uzavřena, a tak jsme věděli, že už jsme blízko. Ale ještě nás čekal problém s parkováním. Chtěli jsme stále parkovat v kempech, ale jelikož jsme přišli asi 2 hodiny před dojezdem, tak jsme s problémy našli nějaké velké parkoviště a tam jsme to odstavili. Otec se bál o jízdní kola a tak zůstal v autě. Protože celou dobu řídil, alespoň si trochu odpočinul.
Jdeme na to!
Rychle jsme se vydali hledat tu uzavřenou cestu, kterou jsme viděli z auta, a to nám také trvalo nějaký čas. Po pár dalších hádkách jsme to konečně našli a nakonec jsme se dostali až k trati. Po krátké obhlídce jsem zjistil, že je to něco přes 2 kilometry před cílem, ale už jsme zůstali tam. Byli jsme vyzbrojeni dresem Cannondalu se slovenskou trikolórou, slovenskou vlajkou a ještě slovenským hokejovým dresem. Mohu říci, že ve Francii zřejmě téměř každý zná Sagana, neboť na každém kroku se na nás usmívali a křičeli na nás „Sagan, Sagan“. Našli se i tací, kteří se nás ptali, jestli jsme z Ruska nebo Česka. Také znali Sagana, jen nevěděli, že je Slovák.
