Do Gérardmer jsme přijeli večer a kemp, který jsme měli vyhlédnutý, byl úplně obsazen. Zastavili jsme tak na nedalekém parkovišti u obchodního domu a šli jsme spát. Ráno nás probudilo klepání na dveře. Byli to policisté, kteří nám oznámili, že tam nemůžeme stát a dali nám GPS souřadnice místa, na které máme jet. Navigace nás naváděla na cestičku, na níž by vedle sebe neprojeli ani dvě kola, ale i přesto jsme tam jeli. Byl tam obrovský kopec, s nímž měl karavan menší problémy a stále ta úzká cesta, ale nakonec jsme se dostali na místo, které nám určili páni policisté.
Popravdě, neměli jsme ani tušení, kde vlastně jsme. Po čase začali přijíždět další karavany a tak jsme se já s otcem vydali prozkoumat terén. Chtěli jsme se vrátit po téže cestě dolů do Gérardmer, ale nakonec jsme na poslední chvíli spatřili turistickou značku s nápisem „Le Tour“ a šli jsme opačným směrem přes les. Nakonec jsme z něj vyšli a viděli jsme množství kamionů a autobusů a to značilo, že jsme na správném místě.
Šli jsme se podívat, jak daleko od cíle vlastně jsme a na naše překvapení jsme byli přímo v cíli. Odtud jsme sešli do města nakoupit, ale věděl jsem, že cesta zpět bude horší. Takový obrovský kopec jsem v životě neviděl. Na délku měl 2km, ale byl neuvěřitelně strmý. Měli jsme problém vyjít ho po vlastních! Dosud nechápu, jak ho jezdci překonali na kolech.
Vrátili jsme se do karavanu, ale hned jsme šli ke trati. Nakonec se nám našlo místo 200 metrů před cílem, kde jsme potkali Slováky, náhodou také z Košic. V cíli byla skvělá show. Kromě kamionů, z nichž vyhazovali reklamní předměty, rozdávali suvenýry i pracovníci, kteří se zároveň starali o zábavu. Líbilo se mi například, že když začalo pršet, tak rozdávali pláštěnky a když začalo svítit slunce a bylo horko, tak rozdávali kšiltovky a vodu.
Pak už postupně začali přijíždět cyklisté. Nejdříve Kadri, pak bok po boku Nibali s Contadorem a další. Jelikož cíl byl ve stoupání, cyklisté kolem nás jeli pomaleji a byl to o to větší zážitek. Někteří více vzadu i mávali divákům, jeden dokonce i podával ruku během jízdy. My jsme byli samozřejmě opět nejvíce zvědaví na Sagana, který ale své proslulé „wheelie“ neudělal. Vynahradil nám to, když jsme ho pak náhodou potkali na parkovišti, kde nám dal podpis – náš nejcennější suvenýr. Vrátili jsme se do karavanu a přišli za námi další Slováci, kteří žili v Gérardmer. Ukázali nám krásný kemp, ve kterém jsme strávili následující 2 dny, protože další etapy se točily kolem této oblasti.
Další etapu jsme měli rychle za sebou, protože jsme byli prakticky na začátku v kopci La Schlucht. Kolem oběda kolem nás projeli cyklisté a zbytek dne jsme měli volno. Byla dost zima, ale i tak jsme nasedli na jízdní kola a dali jsme si několik kilometrů, ať nevyjdeme z cviku. Zbytek dne jsme strávili v kempu. Večer jsme nějak dokázali nastavit satelit a tak jsme si prohlédli finále MS ve fotbale, ale prodloužení jsme bohužel neviděli, protože začalo pršet a signál se ztratil. I přesto jsem věděl, že moji favorité Němci vyhráli, neboť z celého kempu bylo slyšet oslavné výkřiky při vítězném gólu.
Další den jsme opět po velmi úzkých pěšinách dojeli na část trasy, kde cyklisté měli svůj bufet. Opět byla zima, pršelo, byla neuvěřitelná mlha a v tomto počasí jsme tam čekali 5 hodin, ale stálo to za to. Nejdříve kolem nás projela menší skupinka jezdců, pak osamocený bojovník Peter Sagan a za ním další. Až doma jsme se dozvěděli, že jen několik metrů od nás odstoupil Contador. Podařil se nám, ale získat další velký suvenýr – bidon Lotto Belisol.
Pak nás čekala delší cesta, protože etapy opustili okolí Gérardmer a my jsme měli opět naplánováno podívat se do cílového města – Oyonnax. Opět jsme zaparkovali před obchodním domem a nevěděli jsme, kde přesně bude cíl. Ukázalo se, že jen pár metrů od nás. Na této etapě bylo velmi teplo a tak bylo těžké vydržet, ale opět jsme potkali pár Čechů a Slováků a tak nám rychleji utekl čas. Po etapě jsme se poprvé dostali i k pódiu. Sagan měl suverénně největší ovace. Měli jsme i milou příhodu, když se nás v angličtině ptali, odkud máme dres Cannondale a nakonec vyšlo najevo, že jsou to Slováci.
Pak jsme měli v plánu jet na sprinterskou prémii. Už jsme měli tolik suvenýrů a reklamních předmětů, že jsme je museli odmítat a jen jsme si vychutnali přejezd cyklistů a šli jsme do karavanu. Původně jsme měli v plánu jet na další 2 etapy, ale když jsme si to přepočítali, tak by nám to asi nevyšlo. Zvážili jsme možnosti a vrátili jsme se do našeho oblíbeného kempu v Gérardmer, kde jsme strávili následující den. Pro změnu bylo horko, tak jsme se vydali k jezeru. Pak nás čekala už jen dlouhá cesta domů.
Hodně lidí se mě ptá, jaké to bylo a diví se, že jsme čekali 5 hodin na to aby kolem nás za pár vteřin proletěl peloton. Ale stálo to za to, byl to největší zážitek v mém životě.
