Vybrali jsme 24 momentů uplynulé sezóny a ty vám budeme od prvního prosince až po Štědrý den vždy ve dvě hodiny odpoledne zveřejňovat. Můžete to brát jako cyklistický adventní kalendář.
Jedenáctý den se podíváme na pozoruhodnou přeměnu Toma Dumoulina (Team Sunweb) z časovkáře par excellence na vítěze Giro d´Italia. Vydáme se na cestu nápadně připomínající tu Bradleyho Wigginse.
Úvodní sezony
Svou kariéru ve velké cyklistice začal v roce 2012 v tehdejším Sunwebu ( Argos-Shimano ). Hned při své premiéře v dresu holandského celku dojel 9. v prologu na Ruta del Sol a celkově skončil na skvělém 6. místě. Svůj první závod World Tour – Ronde van Vlaanderen – sice nedokončil, ale vzhledem k jeho nízkému věku to nebylo nijak překvapivé. Vedení týmu ho po velmi slušné první sezoně poslalo na španělskou Vueltu. Jeho první Grand Tour ale neskončila slavně. Po průměrných výkonech v prvních 8 etapách nakonec vzdal a jednu z nejzajímavějších Grand Tour posledních dekád nedojel.
Ani jeho druhá sezona nebyla průlomová, přestože se poprvé podíval na Tour de France. I tady, jako ostatně celý rok, hrál především týmovou roli pro Marcela Kittela. Jedním ze světlejších momentů pak bylo 9. místo v ikonické časovce do Mont-Saint-Michel.
Průlom
Až sezona 2014 byla prvním ukazatelem Dumoulinova skrytého potenciálu. V tomto roce oslavil své první profesionální vítězství v časovce na Critériu Internationale, stal se nizozemským šampionem v časovce a k tomu přidal další 2 výhry v podobě prologů na Eneco Tour a Tour of Alberta. Dále dojel druhý v závěrečné jízdě proti chronometru na Tour de France, kde nestačil jen na Tonyho Martina a získal bronz z časovky na šampionátu v Ponferradě. Tam ho dokázali porazit jen Martin a zlatý Bradley Wiggins.
Změna priorit
V roce 2015 se Tom Dumoulin poprvé zaměřil na celkovou klasifikaci závodů Grand Tour. Jeho cílem byla Tour de France a jako přípravu si zvolil Tour de Suisse. Tam vyhrál 2 etapy a celkově skončil třetí, což mu výrazně zvedlo sebevědomí. Do Francie tak vyrážel s vědomím, že má potřebnou formu pro dobrý výsledek. Časovku v Utrechtu dokončil čtvrtý a po ztrátě Rohana Dennise následující den, nastoupil do 3. etapy na průběžném 3 místě. Ta se mu ale stala osudná a po pádu ji nedokončil. Po úvodním zklamání se ale nezhroutil a začal trénovat na Vueltu, kde si plánoval spravit chuť.
Na ní poprvé ukázal co v něm opravdu je. Po úvodní týmové časovce, kde byly anulovány výsledky, předvedl skvělý výkon ve druhé etapě a na prvním dojezdu na kopec nestačil pouze na Estebana Chávese. Po 5. etapě byť na jediný den oblékl červený dres a o 3 dny později ho do držení získal ještě jednou. A ani to nebylo všechno. Do červené se ještě naposledy oblékl po 17. etapě. Před poslední horskou etapou to už už vypadalo, že do Madridu přijede jako senzační vítěz, ale poslední závodní den si vybral těžkou krizi, která ho odsunula až na 6. místo. To nebyl vůbec špatný výsledek, ale Dumoulin mířil výš. Chuť si nespravil ani na šampionátu v Richmondu, kde v časovce dojel až pátý.
V sezoně 2016 se hodlal vůbec poprvé vydat na Giro d´Italia a své ambice rozhodně nekrotil. Hned první časovku doma v Apeldoornu vyhrál a oblékl si Maglia Rossa. Růžový dres poté s jednodenní přestávkou držel až do 8. etapy, kdy vypadl z první desítky. Do té se sice následující den zase vrátil, ale v desáté etapě následoval sesun až na 29. místo. Po problémech druhý den závod vzdal. Po zklamání v Itálii se zaměřil na Starou Dámu, kde senzačně zvítězil ve dvou etapách a v další skončil druhý. 19. den závodu ale opět vzdal na cestě na Mont Blanc. Po dvou nedokončených Grand Tour se Tom Dumoulin vydal do Ria na olympijské hry. Tam ale v časovce nestačil na skvělého Fabiana Cancellaru. Po sezoně plné nedokončených cílů a nenaplněných očekávání rozhodl, že se vrátí na Giro d´Italia.
Zápis do historie
V letošní sezoně si hodlal vyřídit nedokončené záležitosti v Itálii a tomuto cíli podřídil celý program první poloviny roku. Před odletem na Sardinii startoval na pouhých 5 závodech a svými výkony na nich nikoho příliš neoslnil. Také vstup do růžového závodu byl v Dumoulinově podání poněkud vlažný. Po třech etapách byl stále 19. a do první desítky se dostal až po výjezdu na Etnu. V časovce do Montefalca však nenechal nikoho na pochybách ohledně své formy. Po drtivém vítězství si oblékl Maglia Rosa a o 4 dny později potvrdil svou naprostou dominanci senzační výhrou na Oropě, kde dokázala porazit čistokrevné vrchaře jako Quintanu nebo Landu. Růžový dres si udržel celých 9 etap a přišel o něj až v etapě do Piancavalla. O den později se propadl na čtvrté místo, ale ztráta pouhých 53 vteřin na Naira Quintanu nebyla nijak závratná. Úplně poslední den na jezdce navíc čekala 30 kilometrů dlouhá jízda proti chronometru z Monzy do Milána. V té sice nestačil na svého krajana Jose Van Emdena, ale čas který najel na Quintanu, Nibaliho a spol. byl dostačující. Tom Dumoulin se tak stal vůbec prvním Nizozemcem, který dokázal italský závod vyhrát.
Kam dál?
Plány pro příští sezonu sice ještě oficiálně neoznámil, ale vzhledem k Froomově účasti na Giru se mu možná naskýtá životní příležitost ovládnout Tour de France. A podle všech předpokladů i toho co jsme viděli, je naprosto v jeho silách na Staré Dámě zvítězit.
