Jeho melancholická tvář si získávala fanoušky po celém světě. Něco slz štěstí i smutku Cadel Evans za svou dlouhou profesionální kariéru vyplakal. Přes mnohé pády se ale stal legendou. Pro Austrálii získal žlutý i duhový dres. Teď má za sebou poslední závod kariéry, v němž ve své domovině dojel pátý.
Než se vůbec podíváme na to, kým Cadel Evans byl a nebyl a co dokázal, vyjasněme si otázku, která asi dodnes trápí mnohé z vás. Jak se to magické jméno správně vyslovuje? Je to „kadel ev(a)ns“. Nebo „kejdl ívns“? Anebo je to ještě jinak?
Jméno Cadel, kdysi Cadell, pochází z velštiny. Jmenoval se tak Cadelův dědeček, jenž odtud pocházel. Proto se nevyslovuje zcela typicky, přibližná správná výslovnost však zní „kadel“. Přijmení Evans se potom vyslovuje „evns“, byť v češtině máme tendenci jej prodlužovat na „evans“. Dodejme ještě, že celé jméno Cadela Evanse zní Cadel Lee Evans.
„Vyrůstat se jménem Cadel, které není vůbec běžné a skoro nikdo ho neumí vyslovit… Už proto jsem nemohl dělat sport pro slávu. Dělal jsem ho proto, že mě bavil.“
Cadel Evans se narodil v městečku Katherine na severu Austrálie, ačkoli s rodiči bydlel v aboriginské vísce Barunga severně od města. Život vedle Aboriginců jej později inspiroval také k boji za práva Tibeťanů. Jeho rodné městečko ale bylo ideální adresou pro ambiciózního sportovce, neboť se zde vzhledem k počtu obyvatel narodilo až neuvěřitelné množství sportovních talentů. Mezi nimi třeba olympijská vítězka v plavání, Leisel Jones. Držitelka medaile, která měla Cadelu Evansovi jako jedna z mála trofejí zůstat zapovězena.
Vraťme se však do doby Cadelova dětství. V něm se závodně nevěnoval žádnému sportu, rodiče to od něj ani nečekali, přestože na kolo nasedl poprvé už ve dvou letech. Když mu bylo sedm let, srazil Cadela navíc kůň a týden strávil v kómatu. I přes dobrou adresu tak byly začátky jeho kariéry snad ještě těžší než její krize.
„Vůbec se nehodím pro většinu australských školních sportů. Nejsem ani rychlý, ani velký. Je zvláštní, že jsem se vůbec stal profesionálním sportovcem.“
Talent však nešlo nevidět. V roce 1993 se Cadel Evans stal mistrem Austrálie do 17 let na horských kolech. To mu pomohlo k přijetí do Australského institutu sportu a v dresu australské reprezentace získal v sedmnácti, opět na horských kolech, stříbro z MS. Později přišly rovněž další úspěchy v mládežnických kategoriích, až si roku 1997 připsal i první výhru v závodě světového poháru a rok na to výhru v celkovém pořadí. 
Tou dobou už se v Austrálii otevřeně předpokládalo, že tenhle mladý jezdec má potenciál přepisovat historii.
„Vždy jsem se snažil dělat maximum a když jsem ho dosáhl, uviděl jsem nové a pokračoval jsem v tréninku. Na konci je to prostě o těch dvou nohách.“
Cadel byl šampionem v terénu. Lákalo ho to ale na silnici. V roce 1998 vyhrál také Tour of Tasmania a potvrdil reálnost svých ambic. Při stoupání na Mount Wellington uchvátil dokonce legendárního komentátora Phila Liggetta tolik, že o něm prohlásil, že má na to vyhrát jednou Tour de France. Neuvážená slova? Ne v tomto případě. (Phil Liggett je mimochodem aktivní dodnes a komentoval i Cadelovu poslední Tour Down Under.)
Jenže olympiádě v Sydney nešlo odolat. Nejbližším cílem tak bylo vítězství v závodě horských kol. Evans se dlouho držel s nejlepšími. Nakonec ale přišla první velká prohra jeho kariéry. Dojel „až“ sedmý. Nadto si Cadel připsal ještě před olympiádou jeden škraloup, který mu měl být později vyčítán. Manažer Tony Rominger ho poslal na testy, aby zjistil, jaký má potenciál k přechodu do silničních závodů. – V té době na nejlepší adresu, jež se později měla stát vstupenkou do pekla, k Michelle Ferrarimu. Ferrari se sám později pochlubil, že testy prováděl a odhalil vlastně Evansův talent. Doktor i jezdec ale shodně uvedli, že šlo čistě o schůzku za účelem měření výkonnosti.
„Jsem důkazem, že se Lance Armstrong mýlí, když říká, že bez dopingu nejde vítězit … Ani s Ferrarim jsem o něm nemluvil.“
Hned v první profesionální silniční sezóně vyhrál Cadel Evans Okolo Rakouska, největší etapový závod konaný proti Tour de France, na němž se už ukázal nejeden budoucí šampión.
V roce 2002 Evans získal zlato a stříbro na Hrách Commonwealthu. Na Giro d’Italia, jeho první Grand Tour, dojel čtrnáctý – poté, co byl ještě pět etap před koncem v růžovém.
Jenže přišel výbuch na finálním stoupání 222 kilometrů dlouhé etapy a zdrcený Evans musel na výhru na Grand Tour počkat. Rok? Dva? Mnohem déle!
„Pracujete, pracujete, zapomenete, proč to vlastně děláte. Říkáte si – možná to někdy vyjde, vyhraju Tour de France. A pak to přijde. Takový je úspěch.“
Že Cadel Evans během všech let čekání na velkou výhru zapomněl, proč se vlastně snaží, není divu. V roce 2003 přestoupil do Telekomu. Elitní adresa ale nezaručovala štěstí, ba naopak. Evans prožil dvě sezóny bez Gira i Tour, dvakrát během pár měsíců si zlomil klíční kost a až ke konci angažmá si zajel Vueltu, kterou však dojel jako šedesátý. To je jeho nejhorší umístění dosažené na Grand Tour.
Až po přestupu do týmu Lotto se rozjela Australanova kariéra na plné obrátky. Na své první Tour zajel v osmadvaceti (ano, čtete správně) osmé místo, i přesto, že se sotva stihl zotavit ze zranění, která předtím utrpěl při tréninku. Guardian ho později nazval „morálním vítězem“ závodu, neboť byl prvním z těch, kteří nebyli namočeni do dopingu.
Rok 2006 a další Cadelovo „pod vrcholem“, jež mu začínalo získávat přezdívku „Nearly man“ (která se pro něj z dobrých důvodů stala typickou ovšem až po roce 2009). Na Tour de France totiž dojel čtvrtý. Jeho skvělé výkony ale byly zastíněny soubojem Pereiro – Landis a následnou dopingovou aférou. Evanse navíc trápily bolesti hlavy, s nimiž se během sezóny potýkal. Chvílemi dokonce viděl jen na jedo oko.
„Cadel závodil v temné éře [dopingu]. Myslím, že byl jedním z největších talentů. Ale tehdy jste mohli mít talent a být 10., 20., 30.,“ Greg Le Mond
V roce 2007 začala dvě Evansova prokletí. Že se z něj stal mistr druhých míst na Dauphiné, generálce na Tour, kde během pěti sezón získal ze čtyř startů právě čtyři druhá místa (a v roce 2012 ještě místo třetí), by mu asi tolik nevadilo. První ze dvou těsných druhých míst na samotné Tour už ale bylo větším problémem. Evans ztratil 23 sekund na mladého Alberta Contadora a útěchou mu mohlo být jen vítězství v seriálu UCI ProTour.
O rok později jel Evans kvůli absenci „El Pistolera“ na Tour dokonce v roli hlavního favorita. Při premiéře Romana Kreuzigera v závodě také pět etap vezl žlutý dres, prováhal ovšem klíčový Sastreho nástup na Alpe d’Huez a zaostal za ním o 58 vteřin. Opět španělský cyklista, opět mnohem horší časovkář, zase méně než minuta.
Krize dospěla až tak daleko, že se role Cadela Evanse, coby týmového lídra, následující rok otřásla v základech. Poté, co dva jeho týmoví kolegové byli během Tour diskvalifikováni pro doping, dojel Evans s bídnými výkony až třicátý. Jenže na konci sezóny měli být kritici umlčeni. Evans na jemu vyhovujícím profilu ovládl mistrovství světa, když předtím zajel také jediný pódiový výsledek na Vueltě v jeho kariéře – třetí místo. Cadel tím zlomil jinou z jeho sérií, kdy sedmkrát zajel na mistrovstvích světa druhé či třetí místo.
„Tohle je pro všechny kritiky. Lidé říkali, že nikdy nevyhrávám, ale dnes jsem vyhrál něco zatraceně velkého.“
V roce 2010 Cadel Evans přestoupil do jeho poslední stáje, BMC. V jejím dresu zaznamenal na jaře největší jednorázovkové vítězství (krom mistrovství světa), ovládl Fléche Wallone. Na Giru si opět vyzkoušel růžový dres, celkově dojel pátý. Hlavním cílem však byla Tour. A na ní přišlo velké zklamání. Evans jel výborně, vezl žlutý dres. Po pádu si nicméně poranil loket a se zlomeninou dres hned první den ztratil. V cíli se potom zhroutil a nebyl k utěšení.
Až v roce 2011 konečně přišel čas. Contador přijel na Tour unavený po Giru a tak zbývalo jen udolat bratry Schleckovi a Voecklera. Tentokrát už horší časovkář Evanse zdolat nedokázal. Ve dvacáté etapě si Australan získal žlutý dres a již zkrátka nebylo, kde by ho ztratil.
„Všechno jsme nechali na silnici a teď jsme úplně prázdní. Sen se stal skutečností. Je to neuvěřitelné, nedokážu to popsat.“
Po tomto vítězství „V“ už Evans v podstatě nikdy nedokázal zopakovat top top výkon. Na Tour zajel ještě sedmé místo, na Giru třetí, vyhrál Criterium Internacional. V roce 2014 byl o vteřinu druhý na domácí Tour Down Under. Tu po letošním třetím místě už nevyhraje. Poslední dvě etapy vyhrál Cadel Evans loni na Tour of Utah.
Teď ve svém posledním závodě – Cadel Evans Great Ocean Race, jíž sám designoval v jeho tréninkovém kraji – v těžkých podmínkách bojoval do poslední chvíle a dojel pátý.
I když však nevyhrál, odchází s ním jedna z největších legend nejen 21. století, ale celé historie cyklistiky.
