Filippo Pozzato ukončil svou 19 let trvající kariéru profesionálního cyklisty.
Tohle krédo je jedním z těch, které si vetknul do svého životního postoje Filippo Pozzato. Zajímavý a pozornost přitahující italský silniční cyklista, jenž na konci právě uplynulého roku ukončil svou 19 let trvající kariéru profesionálního cyklisty, kterou v naprosté převaze strávil v nejvyšší cyklistické “lize”.
Filippa Pozzata jsem poprvé viděl v červenci 2002 při Ytong Bohemia Tour, kdy prolog v podobě časovky jednotlivců z Malostranského náměstí na Pražský hrad dokonce v dresu mládežnické farmy Quick Step vyhrál a za sebou tedy nechal i stejně staré týmové kolegy, jakéhosi Fabiana Cancellaru či český, později nenaplněný talent Pavla Zerzáně. Už tehdy bylo zřejmé, že příroda Filippovi nadělila měrou vrchovatou a to jak cyklistický talent, tak vzhled italského playboye, takže v tomto ohledu mohl úspěšně převzít štafetu od svého o 14 let staršího super sprintera Maria Cipolliniho. Na rozdíl od něj se však zdá, že Filippo nebyl zdaleka tak kontroverzní, a postupně, jak už to obvykle chodí, zmoudřel, zklidnil se a v závěru své kariéry proměnil své priority. Zřejmé to bylo i při jeho druhém pobytu v České republice, v samém závěru své kariéry, při loňské Czech Cycling Tour, kam přijel již jako dosluhující ikona let minulých a mentor ve většině případů o deset a více let mladších kolegů z prokonti týmu Willier Triestina. A samozřejmě tomu odpovídal i jeho osobní výsledek, byť tým vyhrál soutěž družstev a v celkovém pořadí jednotlivců dosáhl na 5. a 7. místo. On sám se nechal v poslední době slyšet, že závodit v exotických destinacích jako je Maroko či Čína je sice zajímavé, ale už to nenaplňuje jeho představy a cíle. Nutno však poznamenat, že i v posledním roce své profi kariéry měl na kontě 77 závodních dnů a téměř 12 tis. km. Nejlepším výsledkem z pohledu čísel však bylo 3. místo v časovce družstev na zmiňované CCT.
Filippo Pozzato pochází z malého města Sandrigo v provincii Vicenza. Okolí Sandriga je sice rovinaté, ale do kopců na západě či na severu to měl Pippo, jak zní jeho familiární přezdívka, coby kamenem dohodil. A když chtěl do rovin, pak se vydal opačným směrem. Ideální místo pro rozmanitý trénink. A to pro něj bylo nejspíš dobře. Jelikož do kopců sice nedaleko, ale jeho tělesná schránka v době probíhající intenzívní cyklistické specializace předurčila Filippa především do role klasikářského talentu. Při jeho WT parametrech 183cm a 73kg tomu nemohlo být ani jinak. A právě jako mimořádný talent ho již v roce 2000 v jeho 19 letech (roč. 1981) angažovala na dnešní poměry mimořádně početná (41 cyklistů) a nadmíru úspěšná (57 vítězství v sezóně 2000) stáj Mapei – Quickstep. Učiteli mu mohli být takové persony klasikářských závodů jako Adriano Baffi, Wilfried Peeters, Andrea Taffi či hvězda nejzářivější Johan Museeuw.
Zda se učil dobře a zda nakonec naplnil očekávání plynoucí z jeho mladického projevu a talentu (na juniorském šampionátu 1998 3. v časovce jednotlivců a 2. v silničním závodě), nechť posoudí každý sám. Jisto je, že statistiky uvádějí, že v pěti z největších monumentů si připsal “pouze” jediné vítězství a to na Milan-San Remo v roce 2006. Byl zde ještě 2. o dva roky později a druhá místa má i z Flander (2012) a Roubaix (2009). Na těchto třech závodech, které měl v programu téměř po celou svou kariéru, si dohromady připsal 11 umístění v pověstném Top Ten (ještě ve 2017 8. místo na Flandrech). Ve třech Grand Tour z pohledu celkového pořadí už tak úspěšný nebyl (nejlépe 45. na Giro 2010), jenže ono se s ním na celkové pořadí nepočítalo nejspíš ani v dobách jeho největší slávy poměřováno PCS rankingem (roky 2006 – 2009). Zato etapová prvenství, to už je jiná kapitola, kterou naplnil 4 etapovými triumfy na všech třech Grand Tours (Tour 2004 při své premiéře a 2007, Giro 2010, Vuelta 2008). Kdo se tím může pochlubit? Celkově má na kontě od roku 2002 41 prvenství v jednorázovkách, etapách či etapácích (2003 Tirreno-Adratico). Jeho poslední vítězství je z roku 2013 ze spurtu velmi početné skupiny při 47th GP Ouest France-Plouay a alespoň dle reakce na sociálních sítích na něj při konci své cyklistické kariéry rád a nostalgicky vzpomíná.
V době svého jistého životního přelomu jezdí hodně s přáteli mimo špičkovou cyklistiku a deklaruje, že jeho aktuálně největším cílem je projekt vybudování kontinentálního týmu mladých italských cyklistů, kteří si splní svůj cyklistický sen a zároveň povznesou italskou cyklistiku tak, jak si její historie zaslouží. Zdá se, že Filippo Pozzato svou životní lásku nejspíš ani v dalších letech neopustí. Nejsem si jist, jestli by se i dnes podepsal pod v titulku uvedené krédo. Možná ano, ale už z většího nadhledu a širšího úhlu pohledu: “Bohužel posledních pár let nebylo snadných, vždycky jsem bojoval, abych se dostal zpět na výsluní, ale nakonec jsem se musel vzdát. Dnes mohu říci, že můj dětský sen končí a jako muž tento epilog dokážu přijmout“. A v tom je to krásné. Protože příběh směřování, o němž to všechno je, nekončí a Filippo už to ví …
Autor: Jiří Vlasák
